Kniha objasňuje kořeny českého reformního hnutí a jeho vývoj počínaje novými duchovními proudy v době panování císaře Karla IV. přes kazatelské působení i kostnické mučednictví Jana Husa až po společenské otřesy na konci vlády Václava IV.
Knihu tvoří 28 studií, v nichž autor z různých úhlů pohledu přibližuje dějinnou roli českých zemí v kontextu pozdně středověké střední Evropy.
Životopis Jan Žižka vznikl v intelektuálně výbušné atmosféře roku 1968, vydán byl ale až po sovětské invazi. Na Žižkově biografii je nejpřínosnější, jak autor pojímá jeho osobnost. Není tolerantním utrakvistou, neuznává koexistenci různých pravd či různých přístupů k poznání Boha. Koná a chová se přímočaře.
František Šmahel se začal systematicky věnovat dějinám Tábora na konci 70. let 20. století. Jeho původně zamýšlená revize dosavadních poznatků vyústila ve zcela nový, systematický průzkum dějin husitského Tábora, jehož cílem bylo postihnout veškeré aspekty života vzorového města založeného v roce 1420.
První svazek trilogie o dějinách Tábora začíná ohlédnutím za pradávnou historií ostrožny nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka, počátky Sezimova Ústí, nezdařeným založením královského města Hradiště a středověkým osídlením blízkého okolí. V první polovině 15.
Protimluvy v titulu nemají jen upoutat pozornost příštích čtenářů. Větší část knihy spojuje poznání, že mnohé ve středověku bylo jinak, než by se na první pohled zdálo. Poselství středověkého obrazu se skládalo z více vrstev, z nichž některé měly přednost před estetickým zážitkem. Už středověk například znal komiksové bubliny v podobě tzv.
Nejstarší dějiny Univerzity Karlovy tvoří významnou součást středověkého vysokého školství a svým evropským dosahem jsou stále středem badatelského zájmu domácích i zahraničních historiků. Už samo založení pražského vysokého studia císařem Karlem IV. v roce 1348 vyvolává řadu otázek.
Hranice pravdy stojí na pomezí mezi historií a fikcí. Autor v ní pojednává o dramatickém Husově procesu v Kostnici v letech 1414-1415. Její sepsání bylo podmíněno dobovou společenskou situací, kdy na své hranice pravdy dobrovolně vstoupili studenti Jan Palach a Jan Zajíc, které v dubnu téhož roku následoval jihlavský nástrojař Evžen Plocek.
František Šmahel patří k nejvýznamnějším evropským medievistům. Téměř padesát let se originálním způsobem věnuje dějinám české a evropského pozdního středověku, s důrazem na genezi české reformace, dějiny vzdělání a univerzit či raného humanismu. V posledních desetiletích svůj záměr rozšířil i na dějiny mentalit a pozdně středověké kultury.
Tato vizuálně pojatá poublikace předního českého medievisty je věnována imaginárním divým lidem v reálném středověkém světě.
První rozsáhlá vědecká biografie jednoho z nejvýznamnějších reprezentantů českého univerzitního národa prvních dvou desetiletí 15. století, filozofa, jenž za své názory a postoje skončil na kostnické hranici a jenž se stal společně s Janem Husem symbolem české reformace a husitské revoluce.
Kniha náleží do žánru „Ego-Histoire“, zčásti je však i autentickouvýpovědí o badatelském úsilí generačně provázanéskupiny domácích i zahraničních historiků pozdníhostředověku. První část knihy tvoří soubory kritických recenzía drobných textů, které osvětlují mezinárodní diskusio místě husitství a české reformace v obecných dějináchEvropy.
Cesta Karla IV. představuje v domácí medievalistické literatuře dílo vskutku výjimečné. Autor poslední velkou diplomatickou cestu císaře Karla IV. pojal jako dialog mezi textem a obrazem, mezi dobovými relacemi kronikářů s reportážními vyobrazeními iluminátorů rukopisů francouzské provenience.
Esejisticky pojatá kniha, věnovaná problematice utváření českého národního vědomí v období pozdního středověku, tzn. od konce 13. století až do poloviny 15. století. Tato v české historiografii jedinečná práce odkrývá velké téma, jež bylo historikům po generace zcela neznámé, a vnáší zcela netušené pohledy na vzdálený středověk.