Životopis Jan Žižka vznikl v intelektuálně výbušné atmosféře roku 1968, vydán byl ale až po sovětské invazi. Na Žižkově biografii je nejpřínosnější, jak autor pojímá jeho osobnost. Není tolerantním utrakvistou, neuznává koexistenci různých pravd či různých přístupů k poznání Boha. Koná a chová se přímočaře.
František Šmahel se začal systematicky věnovat dějinám Tábora na konci 70. let 20. století. Jeho původně zamýšlená revize dosavadních poznatků vyústila ve zcela nový, systematický průzkum dějin husitského Tábora, jehož cílem bylo postihnout veškeré aspekty života vzorového města založeného v roce 1420.
První svazek trilogie o dějinách Tábora začíná ohlédnutím za pradávnou historií ostrožny nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka, počátky Sezimova Ústí, nezdařeným založením královského města Hradiště a středověkým osídlením blízkého okolí. V první polovině 15.
Hranice pravdy stojí na pomezí mezi historií a fikcí. Autor v ní pojednává o dramatickém Husově procesu v Kostnici v letech 1414-1415. Její sepsání bylo podmíněno dobovou společenskou situací, kdy na své hranice pravdy dobrovolně vstoupili studenti Jan Palach a Jan Zajíc, které v dubnu téhož roku následoval jihlavský nástrojař Evžen Plocek.
František Šmahel patří k nejvýznamnějším evropským medievistům. Téměř padesát let se originálním způsobem věnuje dějinám české a evropského pozdního středověku, s důrazem na genezi české reformace, dějiny vzdělání a univerzit či raného humanismu. V posledních desetiletích svůj záměr rozšířil i na dějiny mentalit a pozdně středověké kultury.
Tato vizuálně pojatá poublikace předního českého medievisty je věnována imaginárním divým lidem v reálném středověkém světě.
První rozsáhlá vědecká biografie jednoho z nejvýznamnějších reprezentantů českého univerzitního národa prvních dvou desetiletí 15. století, filozofa, jenž za své názory a postoje skončil na kostnické hranici a jenž se stal společně s Janem Husem symbolem české reformace a husitské revoluce.
Cesta Karla IV. představuje v domácí medievalistické literatuře dílo vskutku výjimečné. Autor poslední velkou diplomatickou cestu císaře Karla IV. pojal jako dialog mezi textem a obrazem, mezi dobovými relacemi kronikářů s reportážními vyobrazeními iluminátorů rukopisů francouzské provenience.
Kniha náleží do žánru „Ego-Histoire“, zčásti je však i autentickouvýpovědí o badatelském úsilí generačně provázanéskupiny domácích i zahraničních historiků pozdníhostředověku. První část knihy tvoří soubory kritických recenzía drobných textů, které osvětlují mezinárodní diskusio místě husitství a české reformace v obecných dějináchEvropy.