Problematika vědomí a vědomí sebe sama jakožto jeho základu je jedním ze stěžejních témat německé klasické filosofie. Jako základní struktura vědomí je pochopena relace, v rámci které se subjekt vědomí vztahuje prostřednictvím mentální reprezentace (představy) k objektu.
Kant upozornil na to, že sebevědomí představuje významný fenomén při zodpovězení otázky, co je člověk. Hegel v návaznosti na Fichta rozšiřuje výklad tohoto fenoménu o úvahy postihující jeho intersubjektivní dimenzi, jež se rozvíjí v rámci toho, co Hegel označuje jako pohyb uznání. Na začátku tohoto pohybu proti sobě stojí dvě individuální sebevědomí.
Záměrem předložené publikace je objasnit Schellingovu koncepci přírody, jak ji vypracoval v rámci svých soukromých přednášek, konaných ve Würzburgu v roce 1804. Svůj výklad přírodních fenoménů vsazuje Schelling do rámce spinozovsky inspirované ontologie absolutní substance.
Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie. Autor se pokouší obhájit Hegelovu hlavní interpretační tezi, podle které Aristotelés nejenže není protikladem Platóna jakožto spekulativního myslitele, nýbrž je dokonce mnohem spekulativnější.
Kniha je studií ke Kantově teorii krásna. Autor zasazuje Kantovu teorii do historického kontextu, když poukazuje na rozdíly v pojetí krásna u Kantových předchůdců (Baumgarter, Burke) a následovníků (Schiller, Hegel). Kantova koncepce je tak představena jako významný předěl ve vývoji estetiky.