Kniha je studií ke Kantově teorii krásna. Autor zasazuje Kantovu teorii do historického kontextu, když poukazuje na rozdíly v pojetí krásna u Kantových předchůdců (Baumgarter, Burke) a následovníků (Schiller, Hegel). Kantova koncepce je tak představena jako významný předěl ve vývoji estetiky.
Záměrem předložené publikace je objasnit Schellingovu koncepci přírody, jak ji vypracoval v rámci svých soukromých přednášek, konaných ve Würzburgu v roce 1804. Svůj výklad přírodních fenoménů vsazuje Schelling do rámce spinozovsky inspirované ontologie absolutní substance.
Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie. Autor se pokouší obhájit Hegelovu hlavní interpretační tezi, podle které Aristotelés nejenže není protikladem Platóna jakožto spekulativního myslitele, nýbrž je dokonce mnohem spekulativnější.