Kniha Patrika Ouředníka navazuje na jeho předchozí práce Šmírbuch jazyka českého a Aniž jest co nového pod sluncem a přináší 1800 hesel, která vysvětlují "slova v zapomenutí daná", tedy slova, která měla nahradit slova cizí tak, aby čeština měla pro každou věc vlastní výraz. Tato slova jsou kdykoli použitelná jako varianty slov běžně užívaných.
Hra na vzpomínání týkající se let 1965 až 1989, v níž autor propojuje důležité s nedůležitým, osobní se společenským a která je rovněž jakýmsi komentářem o životě v reálném socialismu. Ouředník neposuzuje, nevysvětluje, nekomentuje – obrací se totiž na ty, kdo sdíleli stejný pocit.
„Jako ve všech svých knihách i v Konci světa rozehrává Ouředník rafinovanou partii se svými čtenáři, partii, která není zdaleka vyhraná předem, neboť sází na čtenářovu inteligenci a zároveň odhaluje neinteligentnost doby – a tedy i každého z nás.“ – tak charakterizuje Jean Montenot ve svém doslovu novou prózu Patrika Ouředníka.
Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, "slamotruské trubirohy", kteří "v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu"; na straně druhé humanitární organizace a média up-to-date, která popírají očividnosti a odmítají připustit, že by
„Koneckonců není vyloučeno, že to není poprvé, že i ty ohlášené konce světa opravdu proběhly, ve dvacátém století, v osmnáctém, patnáctém, jedenáctém a tak dále. Možná proběhly, ale nikdo si toho prostě nevšiml.“
Próza Patrika Ouředníka, jejíž děj je zasazen do současné Prahy. Na půdorysu fabulační hříčky s detektivní zápletkou virtuózně rozehrává pestrou škálu stylistických i myšlenkových vtipů, jež mu slouží k sarkastickému pojednání českého dneška.
Slovník Patrika Ouředníka nabízí jinou češtinu, než jsme zvyklí. Ouředník ji důmyslně označuje neterminologicky jako „češtinu nekonvenční" – její hranice je dost těžké přesně vymezit. Zahrnuje pojmenování a frazeologismy, které nejsou v žádných slovníkových příručkách, ale i ty, které zná třeba i akademický Slovník spisovného jazyka českého.
"Lidé se dělí na dvě části: kulturní a nekulturní. Ti první chodí na toaletu, na WC, v krajním případě na dvě nuly. Ti druzí chodí zásadně na hajzl a pro ukrácení dlouhé chvíle zhusta čmárají po zdech. Tak spojují užitečné s příjemným, individuální se společenským, obecné s partikulárním...
Stavajúc do protikladu východ a západ, Barbie a Buchenwald, Ouředníkov prúd historického vedomia komprimuje sto rokov dejín do približne rovnakého počtu strán. S predstieranou naivitou dokáže vyvolať hnev, smútok, ale aj smiech. Patrik Ouředník predstavuje dvadsiate storočie so všetkými jeho protirečeniami a veľkými ilúziami.
Co je pravda? Historická pravda? Literární pravda textu? Pravda utopií? Pravda paměti? K těmto otázkám nám Ouředník řešení neposkytne, nebo přesněji řečeno nám jich nonšalantně nabídne tolik - trochu jako ve výprodeji zlevněného zboží u vetešníků 20. století -, že to vyjde nastejno.
Na půl cesty mezi autorským esejem a odbornou studií, Ouředníkova nová kniha čerpá látku stejně dobře z literatury jako z historie, filosofie či antropologie. Opět se zde setkáváme s klíčovou tematikou autora: společnost viděná prizmatem jazyka, topiky, loci communes. Od Homéra k církevním Otcům, od středověku k renesanci, od osvícenství k sociálním utopiím 19.
Dům bosého je výborem ze dvou předchozích sbírek Patrika Ouředníka, Anebo (Volvox Globator, 1992) a Neřkuli (Mladá fronta, 1996), doplněným dvaadvaceti dosud nepublikovanými texty.
