Rozházení chodci jsou pátou sbírkou básníka a výtvarníka Jana Gabriela. Jeho básně v přeneseném slova smyslu vznikají způsobem, který u něj převládá ve výtvarných dílech, a sice principem koláže. V Gabrielově poezii nejde o hledání nové nadreality, ani o magii snových obrazů.
Hlavní hrdina tohoto zčásti autobiografického textu je jihoslovanský emigrant žijící v norském Oslu, kde se živí jako univerzitní profesor. Když díky neuspořádanému osobnímu životu musí své místo opustit, najde si novou práci jako pošťák. Jedinou další činností, jíž se věnuje, je návštěva večírků a velká konzumace alkoholu a drog.
V drobných a téměř minimalistických textech povídkového souboru Mezi stromy nahlíží autor do lidského nitra, formovaného životem v osobitém islandském prostředí, dávnými vzpomínkami, subtilními mezilidskými vztahy i osamělostí. Zachycuje prchavé okamžiky v životě i smrti protagonistů, okamžiky naplněné tichem, v němž rezonuje skryté napětí.
Ačkoli o sobě rádi přemýšlíme jako o racionálních bytostech, které zvažují pro i proti, současný neurovědecký výzkum a společenské vědy naznačují, že spíše než realisté jsme vrozeně předurčeni k tomu být optimisté. Obyčejně očekáváme, že věci dopadnou lépe, než jaký se nakonec ukáže být skutečný výsledek.
Sbírka Motýli nad propastí shrnuje dosud nevydané básnické soubory a cykly Jana Kohouta, které vznikaly od poloviny devadesátých let minulého století až dodnes. Jan Kohout je autor ze společenství tvůrců, kteří vnitřní agresi, úzkost a s tím spjaté psychické procesy zpracovávají, reflektují, trhají i nově vyplétají.
Dialogy o přirozeném náboženství jsou Humeovým nejdůležitějším příspěvkem k filozofii náboženství a jedním z klíčových novověkých textů tohoto oboru. Tématem knihy jsou teze tzv. přirozeného náboženství, které tvoří doplněk principů a pouček „zjeveného“ náboženství.
Básnické dílo Jana Opolského (1875–1942) náleží k těm, která dnes nejsou zapomenuta, ale přesto stojí na okraji literárního povědomí.
Druhá básnická sbírka Pavly Vašíčkové je plná hříček se slovy, s jejich hranicemi, s obzorem řeči a vzlety do bezmeznosti: Jelikož čteme písmena, ale ne vždy myšlenky, píšeme písmena, ale ne vždy činy, létáme na nebi, ale ne v něm. Cítíme přiléhavý tlak snů, mléčné objetí mlh. Neznajíce sytost hladu hladovíme sytostí, celý svět hladoví sytostí.
V této své zásadní knize neurovědec V. S. Ramachandran bere čtenáře na prohlídku různých aspektů lidského vnímání. Přibližuje nejvzrušivější a nejkontroverznější témata v současné neurovědě a ukazuje zvláštní spojení mezi neurologií a lidským chováním.
Novela španělské spisovatelky Esther Tusquets Stejné moře jako každé léto tvoří první, kriticky nejvíce oceňovanou a čtenářsky nejoblíbenější část volné trilogie, jíž autorka začala svou spisovatelskou kariéru.
Zdá se, že je tomu už dávno, co jsme se díky umění naučili vnímat neobvyklé souvislosti okolního světa a všemožných světů vnitřních. Vnímání vnějšího a vnitřního už vůči sobě nestojí v logickém protikladu, ale doplňuje se a umožňuje ve všem spatřovat jednotu.
Filozofové rádi vyprávějí smyšlené příběhy. Používají je jako argumenty, jimiž podporují tvrzení o světě, o společnosti, a také o tom, jak bychom měli či neměli jednat. Říkají tomu myšlenkové experimentování.
Kunda. Řekněte to slovo - máte na to? Kolik jí dlužíme za ty stovky synonym, která kolem ní ve všech jazycích bázlivě a ve studu krouží, protože támhle za bukem už nějaké staré dobré dva tisíce let číhá hrozivě ztopořený prst morálky?
Mnoho čtenářů zjistilo, že má na to vyslovit slovo kunda. Ale jak je to s čurákem? Zcela vážně, mohla by jít do páru s Knihou o kundě Kniha o pyji, Kniha o penisu, Kniha o falu nebo Kniha o něm? Fakt si to někdo může myslet?
Všem nám chybí (vy to zatím nevíte) to marné a trochu marnivé volání "Mrdááát! Mrdááát!", máchovsky romantické, akustické vyjádření pokory při setkávání s klenbou Všehomíra. A banálně k tomu přidávám to, co by mělo předcházet: "Daleká cesta má!
Kniha Umění mrdati je stylizována do formy dopisu z první poloviny 19. století. Abbé Appliqué chce své "bohaté zkušenosti" ze zpovědnice předat svému mladému synovci.
Zradidla čili lapy jsou provazce, na nichž jsou asi v jednometrové vzdálenosti upevněny barevné hadříky. Zradidel se používá k obehnání leče, aby zvěř z ní nebo do ní nešla. Vše, co z psaní pochází, je právě takovými zradidly čili lapy. Člověk sám sobě vymezuje, co má být vevnitř a co venku. Sám sebe zrazuje a sám sebe lapá.
Je to milostný román, nebo to není milostný román? Nora, když zjistí, že je těhotná a přes nepříznivou prognózu lékaře odmítne jít na potrat, dochází postupně k nezvratnému přesvědčení, že nic není náhoda, ale naopak, jestliže má její životní příběh být beze zbytku naplněn, je už předem počítáno s její vzpourou a neposlušností!
Tento text je zkráceným překladem volného pokračování díla Ze vzpomínek Josefiny Mutzenbacherové (Josefine Mutzenbacher — die Lebensgeschichte einer Wienerischen Dirne, von ihr selbst erzählt) s původním názvem Josefina Mutzenbacherová: mých 365 milenců (Josefine Mutzenbacher: Meine 365 Liebhaber), jehož autorství se již Felixi Saltenovi, pravděpodobnému autorovi
