Sv. 6: Šestý svazek řady Starověké písemnictví Levanty představuje čtenáři historický vývoj Levanty, a to prostřednictvím syntézy písemných pramenů a hmotné kultury. Ve své úvodní části předkládá kulturně-historický vhled do prostoru starověké Levanty, a to nejen prostřednictvím písemných pramenů, ale i skrze archeologickou výpověď.
Od smrti Carla Schmitta v roce 1985 se rozeběhla vlna zájmu o jeho dílo: jeho texty vycházejí v nových edicích i překladech, vrší se komentáře a interpretace. Schmitt je – řečeno slovy, která ještě nedávno působila jako provokace – nejmladším klasikem politického myšlení.
Z čeho žije moderní sekulární stát a kde je možno hledat zdroj jeho legitimity? Nakolik lze říci, že náboženství patří ke kulturnímu podloží, z nějž tento stát, navzdory svému sekulárnímu charakteru, vyrůstá? Co vede jednotlivce k podřízení se státní moci?
Katechetická řeč, tradičně zvaná „velká“, představuje nejdůležitější základy křesťanské věrouky, Řehoř z Nyss
Protignostické pojednání O Kristově těle (De carne Christi), sepsané kolem roku 200, náleží k hlavním věroučným dílům zakladatele latinské křesťanské apologetiky Tertulliana z Kartága. Autor v něm proti doketistickým pojetím dokazuje, že Kristovo tělo bylo skutečným lidským tělem z masa a kostí, zrozené z panenské matky.
První Husserlův spis k transcendentální fenomenologii provázený dvěma interpretacemi Jana Patočky. Lidské poznání se prostřednictvím subjektivních pochybností nepopírá, ale ani se nestává pochybným. Poznáním se však stávají pouze nepochybné možnosti poznání a absolutně "výstižné" poznatky.
Spis neznámého autora, dochovaný v korpusu děl Plútarchových, představuje jeden z hlavních zdrojů informací o antické hudbě. Kromě dějin hudby u Řeků jsou v něm nastoleny i širší otázky důležitosti hudební výchovy a vzdělání vůbec.
Kniha Dialog, etika a politika vznikala v průběhu patnácti let. Je rozdělena do tří tematických okruhů (dialog, etika a politika) a její jádro tvoří studie k tzv. raným a středním Platónovým dialogům. Autor navazující na práce Th. Eberta na základě dialogického čtení hledá souvislost mezi péčí o duši, jednotou ctností, dialektikou a ideou dobra.
V úvodu tohoto dialogu se setkáváme s Hippokratem, který žádá Sókrata, aby se za něj přimluvil u Prótágora. Hippokratés se chce u tohoto slavného sofisty učit. Hippokratés totiž ví, že sofista umí udělat člověka dovedným řečníkem.
Příspěvky v tomto výboru rekonstruují Antisthenovo myšlení v širším rámci antické filosofie. Antisthenés zde představuje spojnici mezi klasickou sókratovskou tradicí a hellénistickými formami sokratismu. Hlavní důraz je kladen na kynismus, který přejímá sókratovský odkaz právě díky Antisthenově etické nauce.
Věda se dnes stala nedílnou součástí našeho světa i našich životů. Tato mimořádná role vědy však nebyla dosud uspokojivě reflektována; pokud filosofie vědu vůbec brala v potaz, buď ji kritizovala (např. fenomenologie), anebo se její pomocí jen snažila řešit tradiční epistemologické či ontologické problémy (např. naturalismus).
Kniha se věnuje analýze autoreferenčních paradoxů v italské scholastické tradici patnáctého století. Jejím cílem je výzkum původních textů, jejich rekonstrukce prostředky moderní sémantiky a historická analýza jejich zdrojů.
Otevřená společnost a její nepřátelé je jeden z nejdůležitějších spisů moderní politické filosofie, v němž Popper rozvíjí svou vlivnou teorii demokracie a budování institucí a proti holistickému sociálnímu inženýrství, navrhujícímu „systémová řešení“, obhajuje inženýrství dílčí, které místo neuskutečnitelného jednorázového nastolení co
Kantova Kritika soudnosti (1790) představuje základní spis moderní filosofie umění. Důraz je v ní kladen na svébytnost estetických soudů, jež nepodléhají ani kritériu morálky, ani kritériu pravdivosti.
Klasické dílo novověké filosofie vychází v novém překladu s paralelním latinským textem a poznámkami, obsahujícími mimo jiné hlavní odchylky francouzského autorizovaného překladu od původní latinské verze. Přeložili P. Glombíček a T. Marvan.
Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie. Autor se pokouší obhájit Hegelovu hlavní interpretační tezi, podle které Aristotelés nejenže není protikladem Platóna jakožto spekulativního myslitele, nýbrž je dokonce mnohem spekulativnější.
5. svazek je obdobně jako další svazky této řady komentovanou antologií primárních písemných pramenů z prostoru starověké Syropalestiny, tentokrát tzv. “epigrafiky”.
Kolektivní monografie k Platónovu dialogu Ión se zaměřuje především na vztah filosofie a řečnictví v klasickém Řecku.
Kniha Ladislava Hejdánka O umění je složena z deseti textů, v nichž se autor zamýšlí nad uměním a jeho rolí v našem životě. Autor v umění spatřuje inspirační zdroj jak pro naše myšlení, tak pro náš postoj ke skutečnosti. Od umění se dle něj můžeme naučit vidět svět jinak, nově a nepředmětně.
Francouzský filosof Félix Ravaisson patří k u nás dosud nedoceněným inspiračním zdrojům filosofie 20. století, a to především díky svému spisu O zvyku (De l’habitude, 1838). Ve své systematické úvaze vychází především z Aristotela, ale i z francouzských spiritualistů (Maine de Biran) a přírodovědců přelomu 18. a 19. století.