Před několika měsíci ještě neznámý italský autor Vittore de Luca svým odhodlaným přístupem k již téměř všední tematice prolomil mnohá tabu - a zároveň vytváří nové totemy. Je to neocenitelný přínos k bádání o geniálním renesančním umělci, slavném Leonardovi a jeho současnících (Andrea del Verrochio, Perugino, Lorenzo di Credi či Sandro Boticelli).
Je málo známou skutečností, že výtvarník Hans (Jean) Arp (1886-1966) byl rovněž činný na poli básnickém, jeho básnické dílo zabírá úctyhodné tři svazky. Arpova poetická tvorba probíhala povícero v duchu dadaismu, jehož význačným exponentem byl spolu s Maxem Ernstem, Kurtem Schwittersem a svou manželkou Sophie Täuberovou.
Téma smrti je v západním básnění tématem hojně rozšířeným. Ať jakožto moralizování, nebo jakožto póza - smrt básníky prostě fascinuje a přitahuje. Nejinak tomu je v případě pražského německého básníka Rainer Maria Rilkeho...
Dvě společně vydávané monografie pojí dílo jedné z ikon francouzského strukturalismu Rolanda Barthese. Jak již jejich názvy napovídají (Zotročený mýtus, Od ideologii k fantasmatu), každý z autorů je pojednává z jiného hlediska: teorie ideologie a psychoanalýza slouží jako komplementární hledisko k dekompozici moderních mýtů a strukturalismu (jako i opačně).
Kniha zavádí dnešního čtenáře do dramatické doby počátku třicetileté války a je průvodcem po labyrintu myšlenkového světa 17. století, v němž bylo poselství obrazové, textové a hudební roviny letáku předáváno i vnímáno poněkud odlišným způsobem než dnes.
Oproti reduktivním snahám matematizovaného pojímání prostoru se v této publikaci předkládá pokus o předestření výseče rozmanitosti zkušenosti a chápání prostoru napříč různými obory.
Kniha představuje jednu z nejvlivnějších současných teorií vývoje intelektu, jejímž jádrem je odlišení kulturně specifických a ve všech kulturách přítomných mechanismů ovlivňujících rozvoj intelektu dítěte. Autorem této teorie je současný izraelský psycholog Reuven Feuerstein.
Filosofie se rodí v dialogu a pouze v něm zůstává nadále živá. Klást otázky patří k základnímu étosu opravdové filosofické práce, která se nesmí zastavit před žádnou autoritou.
Je dobře se při četbě ptát, co chtěl básník říci? Jinými slovy – je autor literárního textu garantem jeho významu? A je důležité, aby čtenář onen význam nalezl? Co potom čtenář sám, je pouhým konzumentem daného textu, nebo se i on může stát tak trochu autorem, a text do jisté míry dotvářet?
Předložená interpretace druhé Nietzscheho Nečasové úvahy O užitku a škodlivosti historie pro život si klade za úkol vyšetřit základ lidského života, který je podle Nietzscheho jednotou času, pocitů a řeči.
Filosofie ztratila čtenáře, kterým nemá co nabídnout pro jejich moudrou orientaci ve světě. Specializovaná pojednání o „problémech“, které nezajímají už ani „odborníky“, neosloví jednotlivce při jeho konkrétním úsilí o porozumění tomu, kým sám je a co ho obklopuje.
Je apoštol Pavel zakladatelem politického univerzalismu? Nebo spíše antipolitického mesianismu? Nebo snad zakladatelem nového univerzálního společenství lásky, jež mělo nahradit římské impérium?
„Po kratičkém Pražském jaru 1968 přišla léta normalizace. Svět dělila železná opona. Byla jsem mladá lékařka a hrozně jsem toužila poznat svět.“ Těmito slovy uvádí MUDr. Marie Krausová svou osobitou knihu vzpomínek na léta 1982 až 1986, kdy pracovala jako lékařka v univerzitní nemocnici v Lusace, hlavním městě afrického státu Zambie.
Kniha se nejprve pokouší vymezit metodologické principy Nietzschova zkoumání těla a tělesnosti prostřednictvím pojmu fyziopsychogie (Physio-Psychologie). Jedná se o specifický způsob chápání morálních soudů jako symptomů tělesných stavů.
