Co se stane, když útlý mladý muž, zcela nezkušený, protože přísně vychovaný bigotními rodiči, vzbudí nevědomky vášnivou žádost ženy v tak zvaně nejlepších letech poznamenané velmi pestrou minulostí a ovládající v dámské kapele nejrobustnější nástroj – helikón?
libůstka tu si nechám líbit ono na tom nesejde nalíčit na to léčky voda má políčeno hlouběji než já měsíc spadl na hladinu zrcadlí se od pobřeží svažuje vodní plochu libůstka je ruka nahoru a dolů mezi nohama jako příliv a odliv přitom hlavou se do roznoží ponořit zadržet vzduch v plicích
Čtyři mladíci se rozhodnou přihlásit na misi norské armády v Afghánistánu, tři z nich tam v jednom okamžiku zahynou. Proč se k takovému kroku rozhodli, co je vedlo k tomu, aby opustili pohodlí domova a vydali se vstříc nebezpečí, a jak na tyto události reagují lidé z jejich okolí?
Do pohraničí se v padesátých letech odcházelo kvůli bytu, práci, utíkalo se sem před životními pády a manželskými krachy. Postavami této knihy jsou lidé, kteří zde v době nesvobody hledali nekonvenční život, jiné možnosti a nezávislost. Lidé, kteří tu později ze svých dětí, v dobré víře, vychovali ztracenou generaci outsiderů.
Mykolaiv, jihoukrajinské přístavní město na sklonku sedmdesátých let minulého století. Sedmnáctiletý mladík přežívá v drsném prostředí mezi lidmi z okraje společnosti.
Kniha shrnuje básnickou tvorbu Gustava Erharta z let 1968–2014. V první části knihy (I) jsou zařazeny básně publikované v samostatných sbírkách, v druhé části (II) básně z rukopisů a texty publikované mimo samostatné sbírky. Řazení je chronologické.
Kampaň před prezidentskými volbami. Politik, jeho manželka a zaměstnanec. Absurdní drama podle neskutečných událostí. Hra popisuje průběh netradičního volebního klání stávajícího prezidenta nejmenovaného státu. Tento kandidát, podporován ambiciózní a bezskrupulózní manželkou, usiluje o absolutní moc nadevším.
Patnáctiletý Craig Gilner je v koncích, na vysněné škole dosahuje jen průměrných výsledků, nezvládá tempo výuky, nezvládá život. Večery tráví poflakováním se svým nejlepším kamarádem a kolotoč povinností a útěků v něm vyvolává deprese.
Další sbírka brněnského básníka a malíře. Quirin Jedlička je od narození pohybově hendikepován. Přestože vystudoval VUT a je inženýrem, nemůže při své křehké konstituci povolání takového druhu vykonávat. Protože pochází z umělecké rodiny (otec je malíř, bratr keramik a malíř), přirozeně ho to k těmto činnostem přitahovalo.
Halič, nejchudší a nejzanedbanější region rakousko-uherské monarchie, zubožení Haličané sní o lepším životě za velkou louží. Začíná masový exodus do Nového světa, během nějž se stovky tisíc emigrantů stanou výhodným obchodním artiklem.
"Již Marek Pokorný, svého času ředitel Moravské galerie Brno, v úvodu ke katalogu Petr Veselý (2008) neklamně postihl Veselého sounáležitost s těmi výtvarníky, o nichž se v dějinách říká, že „myslí malbou“.
Jakou šanci má vztah dvakrát rozvedeného pětatřicátníka, od konce války komunistu i autora veršů slavících Stalina, s dvaadvacetiletou studentkou filmové dramaturgie, pocházející z rodiny bytostných demokratů?
Milé děti, jsou dědečkové, a není jich jistě na světě málo, kteří se jednoho dne v minulosti probudí a mají zrovna čtyři roky. Zavolají na maminku a s hořkou rozkoší jí žalují: „Pluje loď, pluje loď na širém moři, je smutná, protože není doma.“ Maminka takových budoucích dědečků tuto tesklivou píseň přepíše na papír.
Nedávno jsem překládal do češtiny „London Calling“ od Clash. Ten text je přímo prorostlý odkazy, narážkami, zlomyslnými vtípky. Na první pokus skoro nečitelné, na druhý a všechny další pak narůstající „rozkoš z textu“. S Patrikem Linhartem je to podobně.
Generace Jihlava je kniha setkání. Na jejích stránkách se filmoví publicisté setkávají s filmovými dokumentaristy a přemýšlejí o českých dokumentárních filmech, které vznikaly s přelomem druhého tisíciletí a v jeho první dekádě.
Jak se má zachovat profesor fyziky na pedagogické škole v K., který učí Newtonův gravitační zákon, když jeho kolega Adam Juráček, profesor tělocviku a kreslení, aby zaimponoval své lásce, se po náročné fyzické a psychické přípravě naučí chodit po stropě a předvede to i žákům? Co si má počít ředitel školy, zodpovědný za striktní dodržování osnov?
Jak si má profesor matematiky vysvětlit, že celá jeho třída napsala obtížný školní úkol z matematiky na výtečnou? Jak si má vysvětlit městský policista, že všichni občané, kteří vsadili do televizní loterie, uhádli správně všechna čísla?
Jestli má Evropa dnes jednu kulturní metropoli, pak je to Berlín. Zdá se, že sem dnes všechno směřuje, že tady se vše propojuje, navzájem inspiruje, rodí, boří, padá a znovu rodí. Ano, přesně jak píše Aleš Šteger ve své poetické berlínské mozaice: Berlín nese překrásné prokletí města v neustálém vznikání. Šteger zde rok žil.
Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou s ostentativním heroismem kanonického propagandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji už jemná jazyková distinkce v titulu.
Román Krev jsem psal rychle. Neměl jsem žádný přesný plán. Snažil jsem se popsat duševní stav úředníka, kulturního pracovníka, který po listopadu 1989 zjistil, že je odepsaný, odstavený; jeho frustrace nespočívá jen v politickém krachu, ale také v poznání, že se stal starcem. Nejprve ho samotné zestárnutí začne zajímat, má k němu takový zvláštní vztah.