Dva pánové se spolu vydají na procházku po pláži. Nevědí, kdo je ten druhý. Ale zjistí, že je sbližuje zásadní zkušenost – deprese. A ti dva spolu uzavřou neporušitelný pakt: „Bude-li jeden z nás kdykoli potřebovat pomoc, tak ten druhý, ať bude v té chvíli kdekoli na světě, nechá všechno ležet a běžet a přijde.
Publikace Obrázky z lázní přináší nový pohled na historii luhačovického lázeňství v podobě padesáti fotografií, které doprovází padesátka krátkých příběhů.
Talent analytika, přesného pozorovatele a avantgardního umělce se promítá i do miniatur, které Friedrich Achleitner začal psát paralelně k průvodci po vídeňské architektuře 20.
V roce 2007 napsal Josef Winkler knížku Roppongi. Rekviem za otce (česky 2011), kterou se pokusil o osobní vyrovnání se s právě zesnulým otcem. V roce 2013 vydává knihu Matka a tužka, v níž se vyznává ze svého vztahu k nedávno zesnulé matce.
Nepořízené fotografie je sbírka textů, v nichž se fotografové zamýšlejí nad okamžiky, které jim nebylo dáno zachytit na fotografii. Požádal jsem je, aby zapomněli na to, že k vytvoření snímku jsou potřeba nástroje, a namísto toho na těchto stránkách přímo popsali chvíle, které prožili, ale které z nějakého důvodu neprošly čočkami jejich fotoaparátů.
Je filozofie nesrozumitelná, nudná a bez vtipu? Omyl!
Kniha Velkoměsta v 19. a 20. století – křižovatky změn si komparativním prizmatem klade otázku, zda lze z konkrétních historických souvislostí vývoje čtyř evropských velkoměst 19. a 20. století, Londýna, Paříže, Berlína a Vídně – a v odůvodněných případech s přihlédnutím i k řadě jiných měst – vysledovat rozdílné sídelní strategie.
Autorův synek Olivier si v květináči na terase jako symbol svého jména pěstoval malý olivovník (francouzsky olivier). Během jedné zimy zavalil stromek sníh a těžce ho poškodil. Avšak rostlina se po delší době začala vzpamatovávat.
Autorská kniha grafika Michal Cihláře je věnována loňské cestě napříč Kubou. Nejde ale o klasický cestopis. Kniha je především výtvarným dílem složeným z reprodukcí velmi originálních cestovních deníčků, z kreseb a hlavně z fotografií, které tyto autentické záznamy dokreslují. Vizuální vjemy doplňují krátké komentáře, včetně anglických překladů.
Poslední cesta Chaima Soutina je román, z části věrný historickým skutečnostem a z části fiktivní. Je to výpověď o životě Chaima Soutina, běloruského a francouzského židovského malíře. Umírající malíř, ukrytý před německými hlídkami v pohřebním voze, prožívá cestou z Chinonu na Loiře do Paříže, kam jede na operaci, zpětně celý svůj život.
Předchozí kniha Paula Shephearda, Co je architektura?
Paměti, deníky, tajemné obrazy se smyslem pro nadčasovou absurditu a každodenní surreálno, to je palčivý román Michaela Stavariče. Autor ho označil za svůj zásadní text. Vypráví o klukovi, jemuž se mísí minulost a přítomnost. Po záhadné smrti své mámy vyrůstá u strýčka uprostřed hor, nad spletí tajemných podzemních chodeb.
Giacumbert Nau. Pastýř na Greině je elegická píseň, pastýřský román zbavený idyly. Do charakteristiky jejího hlavního protagonisty, osamělého, hrdého rebela, vložil Leo Tuor ledacos z vlastní zkušenosti, neboť i on sám strávil řadu let jako pastýř krav a ovcí na alpských pastvinách, v místech, o nichž píše.
Dva hlasy, jedno poslání: Rózi Schmiegovou život zavane z Vídně až do Lipska, kde se rozhodne vyučit řeznickému řemeslu. Vzpomínky na vídeňské Řeznictví Schlingel, kam jako malá s maminkou ráda chodila, totiž stále neblednou. I její dědeček byl řezník. Padl za druhé světové války, zabil ho nějaký Američan.
Výbor Černé vločky v překladech a výběru Radka Malého a s výtvarným doprovodem Inge Koskové obsahuje básně Paula Celana ze všech publikovaných i posmrtně uspořádaných sbírek včetně juvenilií. Zařazeny jsou i překlady dvou klíčových Celanových proslovů – poetologických přednášek Řeč v Brémách a Meridián.
Enzensbergerova básnická skladba poprvé vyšla v roce 1978 v nakladatelství Suhrkamp. Zánik Titaniku vychází z pradávného alegorického obrazu světa jako lodi. Enzensberger však tuto alegorii posouvá dál, a to už tím, že ji přenáší na legendární zaoceánský parník, který se stal pochmurným symbolem moderní doby.
Max Frisch (1911–1991) švýcarský dramatik a prozaik světového formátu si v určitých etapách života psal také deníky. K nejzajímavějším zejména z dnešního pohledu patří tzv. druhý deník (Deník 1966-1971, vyd.
Města se stala opakem toho, čím byla dříve. Jsou výrazem společenské atomizace a ztráty smyslu pro místo jako způsob osvojení prostoru. Důvody těchto změn jsou tak komplexní, že je obtížné, byť ne nemožné je popsat. Popis Hannelore Schlafferové, ačkoli se zdá na první pohled v některých částech impresivní, je jednou z velmi bystrých splátek tohoto dluhu.
Jak v úvodu svého textu Michal Janata otevřeně přiznává, jeho úvahy vycházejí ze zklamání z četby textů teoretiků fotografie. Zdá se mu, že například na rozdíl od literární vědy není teorie fotografie dostatečně propracovaná, protože jí v první řadě chybí promyšlená ontologie fotografického obrazu.
Originálním způsobem přepsaný román století, o němž se právem soudilo, že jej nelze adaptovat. V žádném případě nemá v úmyslu nahrazovat předlohu, umožňuje ale čtenářům, aby si jej pro sebe nově objevili. Některé knihy by měl člověk prostě přečíst. Ví to, a přece ho odrazují. Už jen jejich tloušťka ho zbavuje odvahy.