Patří, ba přímo se sluší, aby nám nejstarší vyprávěli, jací byli jejich prarodiče, co jako děti zažili ve svém dětství, jaké měli zvyky, úzkosti, ale i radosti, které nakonec formovaly jejich svět, protože tento „bezradný“ svět, ve vnucích, ob generaci, často jakoby znovu ožívá.
Vydejte se po stopách organizovaného zločinu s tlupou Fialových ďáblů. Záhy zjistíte, že se ponoříte do špinavé stoky lidských vášní a nefalšované hrůzy. Můžete očekávat beznadějný útěk hluboko za hranicemi lidských sil, zastihne vás živelná katastrof měnící bohabojné občany na krvelačné bestie.
Před časem bylo kdesi psáno, že ohroženým druhem je heterosexuální běloch. Próza Nivelační bod přibližuje jednoho takového tvora. Nebojí se pojmenovat svou samotu, které velmi svérázně odmítá podlehnout. Nebojí se mnohdy drsně říkat, co si myslí, a to z prostého důvodu nic mu nehrozí. Nikdo mu nic nemůže vzít...
Jak zachovat "žízeň/ po něčem podivném/ co se nevejde do pet láhve" v kontrastu s ubíjející a básnickému prožitku vzdálenou každodenní zkušeností?
Temný obraz města na pozadí varšavského drogového podsvětí v těsném dotyku se společenskou smetánkou, kde se odhodlaný drogový dealer Jacek pohybuje s neobyčejnou lehkostí.
Ani jedna z básní v této knize není vymyšlená. V každé z nich jde o nějakou konkrétní osobu, autentické místo, skutečnou událost... Jde o skutečné příběhy tematicky na sobě nezávislé a o zdánlivě nevýznamných věcech, ale pevně propojené absurditou života, společnou konstantou, která si stále a znovu vyžaduje zaujmout postoj.
Román Nokturno pro Přímoří (Nokturno za Primorsko, 2004) je čtením s vrstevnatým poselstvím. Lze jej vnímat jako historický román o jedné epoše, lze jej číst jako tragický záznam jednoho lidského osudu, ale je možné v něm hledat i zásadní hodnotové poselství v rozkolísaném světě.
Poetická próza Ozim s podtitulem Tesařské črty dává nahlédnout do zanikajícího světa málomluvného starého norského tesaře.
Sbírka Černý vesmírný popel představuje autorovy básně z let 20082018. Ve všech textech se ukazuje nahá přítomnost, jakási vivisekce okamžiku, doba mezi cíděním hrobů a promluvami o budoucnosti.
Václav Maxmilián stejně jako v prvotině Meziměstí (Host, 2016) i ve druhé sbírce Pobřeží tematizuje rytmus města, jeho zvuky i jeho vůně. Zdánlivá reálnost obrazů přechází do snění, vybízí k putování po jiných krajinách, místech kdy se třeba z jednoho pohledu do zahrady dostáváme k prvotnímu poznávání světa či ke vzdálené vzpomínce.
Sbírka Rozhraní nás vtáhne do neuchopitelného světa na pomezí snu a reality, kde hoří vítr a déšť se za nás tiše modlí. V tomto místě mnoha tajemství neviditelné hýbe vším.
Šest českých a šest německých básníků a básnířek se setkalo v létě 2018 v rámci berlínského poesiefestivalu na překladatelské dílně Překladiště. Dvojjazyčná antologie, vycházející v obou zemích, přináší všechny výsledky vzájemné spolupráce – kompletní básně v obou jazycích.
Postavu konfidenta STB a později odpůrce komunistického režimu Rudolfa Cukala si autor vybral záměrně, aby na jejím osudu ukázal, jak dokáže být spravedlnost někdy slepá a může rychle zničit lidský život. Sledujeme příběh, který začíná v normalizačních sedmdesátých letech, reflektuje přelomový rok 1989 a končí po dvaceti letech, kdy byl vyhlášen tzv.
Jestli má některý současný český autor blízko k tomu, jakým způsobem psal a uvažoval Jan Balabán, tak je to s možnými výhradami prozaik Petr Pazdera Payne. Jeho povídky z knihy Děravým dnem do noci patří do proudu české literatury, kde je popisován „ztišený obraz světa, který je vzdálen své podstatě“.
Půvab a hodnota románu Ztraceni v sebeklamu spočívají především v jeho autenticitě. Max Gronach věrohodně přenáší své čtenáře do Ostravy šedesátých let. Do ocelového srdce republiky, tak cenného pro komunistické vedení, a přesto na hony vzdáleného od všemocné Prahy.
Málokterý ze současných polských básníků se těší u čtenářů i odborné kritiky tak svornému a příznivému přijetí jako Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki. Přitom takřka všichni komentátoři se shodují na tom, že básníkovo dílo prakticky nemá cézury, že se jen velmi málo vyvíjí, jako by autor neustále pokračoval v psaní jediného básnického pásma.
Výbor z poezie Petra Motýla z let 1992 — 2010. Knihu uspořádal a sestavil původně pro francouzské nakladatelství Editions Fissile Petr Král.
Novela Barbora, buch & katarze je v mnohém punkový příběh mladé ženy, která se zmítá mezi touhou nalézt sama sebe a zároveň samu sebe zatratit. Kdo je hlavní hrdinkou? Krásná a trochu drzá Sylvie, která se vyžívá v sebedestrukci alkoholem a lavíruje mezi několika muži coby novodobá konkubína? Nebo překladatelka Barbora, jež hledá bucha a vnitřní klid?
Hallady jsou ostravské balady často psané či vnímané z vrchů místních nejvyšších kopců hald a jejich autor se v nich představuje jako halladář. Jazyk, kterým je text psán, jeho úhel pohledu tomu jednoznačně odpovídá.
Básnická sbírka Příběhy přináší vedle retrospektivních, osobně laděných básní i texty-osobní dramata zpodobená třeba do vulkanických zemských pochodů (Zrození sopky). Některé z nich ční jako obranný val proti danosti osudu a statičnosti společenských rolí, jinde se syrovost příběhu překlápí v humornou nadsázku a (sebe)ironii.