Květiny v hlavních pušek jako jediná munice revoluce a její pozůstatky jako metafora vyhasínající paměti dějinné události jsou pouze jedním z mnoha působivých motivů románu Nezapomenutelní (v originálu Os Memoráveis) portugalské spisovatelky Lídie Jorge.
Příběh o chirurgické změně pohlaví z roku 1928 představuje skutečnost, které těžko uvěříme při sledování tolik vzrušujícího děje. Nacisté jej pro jistotu zakázali už v roce 1934. Autor Hanns Heinz Ewers přitom stvořil osobitou variaci na klasický bildungsroman, aby popsal vývoj titulní hrdinky od dětství až k finální genderové proměně.
Lutyňské tango je tanec, na který jen tak nezapomenete. Sibiřské mrazy, pouštní vedra, zaoceánské lodě, žraloci, ale hlavně příběhy hrdinství a malosti, odvahy a zbabělosti, krutosti a citu, nenávisti a lásky.
Někdejší emigrant, detektiv a pouliční hudebník žijí a vyprávějí své životy v románu, jenž se odehrává v jediném dni a jehož kulisou je jihomaďarský Segedín se svými kultovními místy, kostely, náměstími a skrytými zákoutími. Jen ten třetí most je dílem fantazie...
Nekropole je jedna z nepřekládanějších knih slovinského prozaika a esejisty Borise Pahora z italského Terstu. Podává v úplnosti obraz života (neživota, smrti) v lágru.
Jak se žilo v komunistickém Československu a zejména v Ostravě v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století? A našly se přímo „v ocelovém srdci republiky“ osobnosti, které dokázaly vzdorovat komunistické totalitě? Autentickou odpověď můžete najít v knize Kudy? Tudy!
Výbor textů Můj první kryt (soubor převážně esejů, črt či dokumentárních próz) staví do protikladu multikulturní a vícejazyčný svět sovětské (ukrajinské) Bukoviny minulého století a výsostně aktuální situaci na Ukrajině po vypuknutí ruské agrese, tedy po 24. únoru 2022.
Zamořily české domácnosti jako kobylky. Krvavé romány prodávané v sešitech v době Rakousko-Uherska. Psali o nich s nadšením Hrabal, Čapek, Vančura, Nezval, Hašek, Klíma, ale v podstatě je dnes téměř nikdo neviděl.
Kniha Ještě pořád můžeme tančit je veselým i smutným vyprávěním o životě české emigrantky, která pracuje v ústavu pro přestárlé v Austrálii. V dobře zajištěných penzionech vše funguje správně a racionálně, jediné, co se tomu vymyká, jsou stárnoucí či přímo stará umírající těla rezidentů.
Básně Kristýny Svidroňové jsou komponované do celku, jemuž dominuje lyrická mluvčí v druhé osobě a bohatý svět rostlinné říše a životodárné vody, na níž TENTO SVĚT závisí: duby, břízy, olše, kaštany, smrk, zázvor, borůvky, karafiáty, pokojové rostliny, jejich tkáň a habitus, jejich listy, semena, květy, vůně a kořeny touto sbírkou prorůstají.
Text sbírky je důsledně psán tzv. du-formou a její specifikum, básnické sebeoslovování pointuje se tu ke grotesce filozofických maxim („Už jdeš, jen ses zamyslel.“), tu k hravým imaginacím za účasti saint-john perseovské „logiky snu“ („Zjistit, které noční zvíře spásá ocúny.“), tu k rovině experimentu („Sny o snech.
Poetická próza Jař odkazující svým podtitulem metaflóra někam „za“ samu přírodu, jak ji obvykle vnímáme, nastoluje otázky, které maně vytanou při její četbě na mysli: Co je krása slova i činu, krása přírody i člověka v dnešní době? Jaká je či by mohla být jeho pravá touha, kde a v čem je jeho původnost, víra, lidskost i dětství?
Co dělat, když „zásoby se úží, podpalubí je prázdné“ a „z našich těl se stala promítací plátna, podklady teorií“?
„Bruno Schulz. Geniální architekt jedinečného jazykového bytí, jehož tajemství velkého kouzla spočívá v jeho plodnosti, v jeho bohatství, téměř až zahnívajícím přílišnou šťávou slov. Bruno, který dokázal všechno říct deseti různými způsoby, přičemž všechny byly přesné jako střelka kompasu.
Nenaplněná, mnohdy tabuizovaná ženská touha a slast, a přitom nejhlubší a nejsilnější pramen bytí.
Mimořádná příležitost zavítat do světa počátků moderní evropské literatury.
Sbírka Odkud to přichází?
V souboru cestopisných črt a esejů Zápisky z cest překladatele, básníka a esejisty Jiřího Červenky (1943–2021) sestaveném na sklonku autorova života jsou uveřejněny texty pocházející převážně z období let 1989–2019. Kniha vyšla původně jako příloha revue Protimluv, samostatně je uváděna při příležitosti autorových nedožitých 80. narozenin.
Výbor jednoho z nejvýznamnějších současných kanadských básníků Johna Passe, spojovaného rovněž s proudem ekokritického myšlení, nazvaný Větrná zvonkohra představuje chronologicky autorovo celoživotní dílo od jeho ranějších textů až po nedávnou dobu.
