Hippolyt Soběslav Pinkas (1827–1901) byl jedním z prvních „českých Pařížanů“, který prožil část svého uměleckého života ve Francii. Studoval malbu v ateliéru Thomase Coutura ve stejné době jako Édouard Manet, s nímž ho spojoval zájem o realitu a nekonvenčnost.
Kniha sleduje reflexi cirkusového světa v českém výtvarném umění a literatuře. Zpřítomňuje fenomén cirkusu v českém prostředí od počátku 19. století do poloviny 20. století, a to v širších souvislostech evropského umění. Cirkus s typickými postavami artistů, klaunů a krotitelů exotických zvířat je svébytným světem, odlišným od každodenní reality.
Kniha Humanistická role architektury volně navazuje na předcházející knihu autorky Prožívat architekturu. Úvahy o humanistické roli architektury vycházejí z názoru, že její absence či nedostatečné naplnění stojí v jádru řady problémů dnešního vystavěného prostředí.
Dílo Karla Těšínského (1926–2005) dosud nebylo podrobeno detailnějšímu zpracování a stále čeká na objevení odbornou i laickou veřejností. Autor patří k silné generaci umělců, jejichž uvažování, v poválečných poměrech, stálo v opozici vůči oficiálním výtvarným tendencím, jež formovala metoda socialistického realismu.
Sbírka Roberta Runtáka zaujímá svým rozsahem i tím, jak je založena, výjimečné místo na výtvarné scéně, a to nejen v českém, ale i ve středoevropském prostoru. Zahrnuje prestižní výběr současného českého umění doplněný o reprezentativní přesahy do minulosti, zároveň však i díla „ikon“ současného evropského umění.
Josef Váchal / Kniha vzpomínek soustřeďuje fotografie, doklady a archiválie dokumentující život umělce. Z větší části jde o méně známé či dosud nepublikované materiály. Je působivou koláží zachycující atmosféru Váchalových vzpomínek.
„Lianozovská skupina?
Umělecká díla se sportovní tematikou nemusí být jen součástí obrazových dějin sportu, ale mohou přinášet i svědectví o životě společnosti a člověka. Kniha StArt představuje v pěti kapitolách, doplněných kratšími příspěvky, sport v předních dílech světového i českého umění.
Alén Diviš (1990–1956) žil od dvacátých let minulého století v Paříži, kde studoval na École des Beaux-Arts a také navštěvoval přednášky Františka Kupky.
Eva Eisler (*1952) si světové jméno vydobyla na poli šperku. Pokud máme hledat nějakou obecnější charakteristiku, je jí to, že svá díla vždy vztahuje k architektuře. V autorčině pojetí má povahu architektonických vizí, konceptů rozsáhlých prostor a rovin.
Kniha přináší nové zpracování vývoje československého surrealismu v jeho formativním období 1933–1939. Na více než šesti stech fotografiích postihuje surrealismus jako komplexní umělecký fenomén, jenž zasáhl nejen do výtvarného umění, ale i do fotografie, literatury, filmu a scénografie.
Kniha přehledným způsobem v časové lince mapuje všechny Hískovy ilustrátorské opusy vytvořené pro autorské knihy, bibliofilie a jako doprovody k titulům, které vyšly tiskem. Jednotlivé oddíly (grafika, kresba, malba) jsou doplněny citacemi z ilustrovaných děl. Je zřejmé, že Jan Hísek si tituly pečlivě vybírá, tak, aby odpovídaly jeho poetice.
Umělecká díla se sportovní tematikou nemusí být jen součástí obrazových dějin sportu, ale mohou přinášet i svědectví o životě společnosti a člověka. Kniha StArt představuje v pěti kapitolách, doplněných kratšími příspěvky, sport v předních dílech světového i českého umění.
Monografie Česká malba generace 90. let představuje tvorbu 25 výtvarníků, kteří vstupovali na českou výtvarnou scénu v průběhu devadesátých let 20. století. Ve dvaceti pěti medailoncích, k nimž text napsala Edith Jeřábková, jsou představeni Jiří Černický, Ivan Vosecký, Petr Písařík, Petr Pastrňák, Josef Bolf, Tomáš Vaněk, Jakub Špaňhel a mnozí další.
Zdálo by se, že dějiny umění 20. století každé větší umělecké hnutí fakticky popsaly a chronologicky zařadily. To, že teosofka a antroposofka Hilma af Klintová v posledních letech otřese kodifikovanými dějinami abstraktního umění však téměř nikdo nepředpokládal.
Historička umění Julie Jančárková sleduje na základě jedné z nejkvalitnějších sbírek ruského umění z Galerie výtvarného umění v Náchodě obecnější téma. První část knihy přibližuje čtenáři na příkladech nejvýznamnějších jmen a děl ruské kultury dějiny ruského výtvarného umění od konce 18. století.
Symbolismus je v současné době vnímán jako jedno z klíčových uměleckých hnutí posledních desetiletí 19. a počátku 20. století. V českém prostředí byl prvním směrem, jenž proklamativně vystupoval jako součást širšího evropského uměleckého proudu. Jeho zásluhou patřilo české umění do přirozeného kontextu evropské kultury.
První monografická publikace o životě a díle Gottfrieda Lindauera (1839-1926), malíře spojujícího střední Evropu a Oceánii. Plzeňský rodák studoval ve Vídni u Josefa Führicha a Carla Hemerleina. Zprvu se zaměřil na malbu náboženských témat, pracoval pro Římskokatolickou farnost Valašské Klobouky, a na portréty převážně plzeňských měšťanů.
Sochař Zbyněk Sekal (1923–1998) je uhrančivou osobností českého umění 20. století. Monografie připravená historičkou umění Marií Klimešovou ho představuje komplexním způsobem jako tvůrce plastik, objektů (schránek), nástěnných asambláží (skládaných obrazů), kreseb, koláží, fotografií a knižní grafiky.
Pojem hieroglyf nabyl v 19. století na výrazné mnohoznačnosti. Zbavil se souvislosti se svým původním smyslem: psalo se o alegorickém hieroglyfu, o snovém hieroglyfu, o společenském hieroglyfu. Hieroglyf se změnil v metaforu pro vnitřní obraz a vnitřní model, používanou i na charakterizování básnické tvorby.