Brněnský rodák Oskar Spielmann (1901–1974) patřil k významným, dnes pohříchu zapomenutým česko- německým malířům židovského původu. V roce 1926 úspěšně absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze.
O českém výtvarném umění mezi léty 1947 – 1960 nebylo dosud nikdy uvažováno v širším evropském kontextu, který by se vyhnul stereotypu „železné opony“. Zároveň v pohledu na toto období se opakovaně předávají určitá klišé a stereotypy, která brání v pochopení skutečné povahy a pozice českého umění tohoto období v rámci poválečného světa.
Sartrův dopad na československou kulturu ve druhé polovině 20. století byl mimořádný. Nebyl nikdo podobný, jehož polyfonní hlas by zasahoval do tolika oblastí a jímž by se zabývali vědci i běžní občané, čtenáři i návštěvníci jeho divadelních her. Jeho vliv nezůstal u zobecňujících témat lidské existence, ale dotýkal se i všedních událostí.
Otto Gutfreund (1889 - 1927) je zakladatelskou osobností českého moderního sochařství. Musíme si přitom přiznat, že dosavadní pohled na Gutfreunda je v podstatě složen jen z charakteristik jednotlivých tvůrčích období a je obtížné uchopit vnitřní celek jeho díla.
Kniha Mentis oculis se zabývá stěžejními tématy malířského a teoretického díla Františka Kupky (1871–1957), který jako jeden z prvých umělců na světě zavrhl napodobení vnější reality. Rozvinul vlastní pojmosloví, související s přechodem předmětného umění do nepředmětného a bezpředmětného.
Kniha pojednává různé stránky umělectví coby postavení, v němž během 19. století výtvarní umělci vnímali sami sebe v souvislosti s tím i to, jak je posuzovala společnost. Fenomén umělectví v naší knize zahrnuje sebereflexi i sebeprezentaci výtvarných umělců; týká se tedy vlastních tvůrčích výkonů i ideologie spjaté s výtvarným uměním.
Na co všechno myslíme, když mluvíme o německé architektuře a o vlivu německého kulturního prostředí?
Řekne-li se „čeští umělci v meziválečné Paříži“, každému se dnes vybaví především jména František Kupka, Josef Šíma, Jindřich Štyrský a Toyen. Řeklo-li se totéž uměnímilovnému Pařížanovi dvacátých let, vybavil si v prvé řadě jména Georges Kars, Othon Coubine a François Zdenek nebo François Maurice Eberl.
Čtvrtá sbírka poezie Pavly Melkové kontinuálně navazuje na autorčiny předešlé básnické knihy. Pokračuje v cestě procházení každodenností, na níž se prostor vnějšího prostředí prolíná s vnitřním světem člověka. Básně nám mohou otevírat oči, učinit vnímání citlivějším, rozeznívat duši.
Monografie Jitky Svobodové (1941), první profesorky na pražské Akademii výtvarných umění, kde vedla ateliér kresby, zahrnuje průřez všemi oblastmi její více než padesátileté práce: počínaje ranými obrazy přes tužkové kresby po kresby pastelem, doplněný o objekty, které jsou rovnocennou součástí její tvorby.
Francouzský sochař Auguste Rodin ( 1840 - 1917) zásadním způsobem ovlivnil vývoj světového sochařství na přelomu 19. a 20 století. Bez nadsázky lze říci, že dějiny moderního sochařství začínají Rodinem. Význam Rodina je však mnohem obsáhlejší. Vytvořil takovou koncepci sochařské figury, která dokázala vyjádřit drama moderního člověka.
Texty Jaromíra Zeminy o Adrieně Šimotové zahrnují úsek vymezený léty 1965-2014, tedy doby, kdy jí uspořádal vůbec první individuální výstavu, která se konala v Galerii Československého spisovatele v Praze a její smrtí, doplněný o nové texty vzniklé pro tuto knihu za posledních pět let.
Nezajímají mě moc formy. Vlastně ano, ale vždy až v druhém kroku. Zajímají mě vztahy a konkrétní fyzické pobývání na zemi. Nejsem proto člověk jednoznačné estetiky. Heterogenity by se člověk neměl bát, jde o to se s ní naučit žít.
Pavla Melková je architektka, která za svoje stavby, vytvořené v rámci MCA atelieru získala řadu významných ocenění. Kromě pedagogické a výzkumné činnosti na Fakultě architektury ČVUT se intenzivně věnuje psaní teoretických knih i básnické tvorbě.
Viktor Pivovarov (1937) patří mezi hlavní osobnosti ruského neoficiálního umění, je jedním ze zakladatelů moskevské konceptuální školy a známým ilustrátorem. Od roku 1982 žije a tvoří v Praze.
Kniha Samota uprostřed davu. Charles Baudelaire a české umění vychází k básníkovu dvoustému výročí narození. V širokém záběru se věnuje se propojení Baudelairaa a jeho díla s českým uměním 20. a 21. století na pozadí důležitých baudelairovských témat (osamocení, dandismus, krása v ošklivosti, umělé ráje, téma ženy).
Filosofská historie patří mezi vrcholná díla české krásné literatury. Jde o archetypální příběh horkokrevného mládí, lásky, odhodlanosti a touhy po svobodě, zasazený do maloměstského prostředí Litomyšle let 1847–1848. Líčením revolučních událostí roku 1848 však přesahuje lokální zakotvení a podává obecný dobový portrét.
Malířka, grafička a ilustrátorka Alžběta Skálová (1982) je převážně vnímána jako ilustrátorka. Základem a hlavním zdrojem její práce je však volná tvorba, rozbíhající se mnoha směry. Ilustrace představuje do jisté míry zadání, podřizuje se a zároveň rozvádí příběh.