Koncem minulého století přinesla západní historiografie poznatky, podle kterých samotní zakladatelé marxistického komunismu v rámci své historicko-společenské eugeniky tvrdili, že existuje „etnický odpad“ či „produkt zmateného vývoje“, kterým měli být například kontrarevoluční Češi „postrádající historické vědomí“, Baskové, Bretonci, skotští
Město je protnutím časoprostoru, je přeplněné symboly. Je to prostor historie, státní, regionální i lokální paměti.
Po roce 1989 vzniklo mnoho publikací, dokumentů a pořadů o československém undergroundu, avšak žádný z nich netematizoval meritorně otázku kontrakultury (counterculture), která je neodmyslitelně spjata nejen s historií undergroundu, ale i s historií moderny v její snaze vytvářet technokraticky organizovanou společnost jako systém.
Studie se vyrovnává s absentující historiografií nezávislé výtvarné scény v období normalizace (1968–1989) a zkoumá výtvarné umění a jeho subverzní roli ve vztahu „politika a umění“. Je kritická vůči současným snahám v rámci dějin umění, teorie kultury a historie popírat nebo zkreslovat normalizační minulost. Autor v ní klade celou řadu otázek.
