Rituál nemůžeme opominout v úvahách o počátcích lidské kultury ani o jejím následném vývoji. Rituál je součástí toho, co znamená být člověkem. Stejně jako vyprávění, sport či hudba, i rituál definuje a obohacuje kulturu. Přivádí účastníky rituálu do kontaktu se zdroji hodnot a významů, které je samé přesahují.
Jakým způsobem lze přistupovat ke zkoumání náboženské zkušenosti a náboženských systémů? Co se o náboženství dozvíme, budeme-li zkoumat jeho funkci a hledat jeho původ? Je možné analyzovat společné motivy rozdílných náboženských představ?
Přísloví i další formy lidové moudrosti zobecňují lidské zkušenosti, proto jsou stále živé a oblíbené. Ty z dalekých zemí přitom přitahují pozornost jak tím, čím se od těch, které známe z vlastní kultury, liší, tak i tím, v čem se jim naopak podobají.
Starojaponská kronika Kodžiki (v doslovném překladu Záznamy dávných událostí) je vůbec nejstarším dochovaným dílem japonské prózy. Poprvé byla údajně zveřejněna roku 712, její obsah a snad i její zápis je ale patrně starší. Kronika líčí dějiny Japonska od stvoření světa a japonských ostrovů až po konec vlády císařovny Suiko (r. 628).
Publikace přináší překlad nejvýznamnějšího staročínského traktátu k teorii krajinomalby (spolu se zrcadlovým čínským originálem) a podrobný rozbor tohoto teoretického spisu, doplněný barevnou obrazovou přílohou. Severosungský malíř Kuo Si se do historie zapsal především svými nástěnnými malbami, paravány a svitky s krajinnými motivy.
Jakým způsobem lze přistupovat ke zkoumání náboženské zkušenosti a náboženských systémů? Co se o náboženství dozvíme, budeme-li zkoumat jeho funkci a hledat jeho původ? Je možné analyzovat společné motivy rozdílných náboženských představ?
Starojaponská kronika Kodžiki (v doslovném překladu Záznamy dávných událostí) je vůbec nejstarším dochovaným dílem japonské prózy. Poprvé byla údajně zveřejněna roku 712, její obsah a snad i její zápis je ale patrně starší. Kronika líčí dějiny Japonska od stvoření světa a japonských ostrovů až po konec vlády císařovny Suiko (r. 628).
Hrdinou je vzdělaný chlapec jménem Somnáth, jemuž se nedaří v Kolkatě zasažené drtivou mírou nezaměstnanosti získat odpovídající místo, a tak se pustí do obchodování. Postupně s údivem zjišťuje, jaké praktiky vedou v této branži ke kýženému úspěchu. Stále častěji je konfrontován se situacemi, jež představují vážná morální dilemata.
Kniha přináší třináct moderních bengálských povídek od jedenácti autorů.
Výbor z povídkové tvorby bengálské spisovatelky Ášápúrny Debí (1909-1995). Psycholožka bez diplomu, laureátka literárních cen bez základního školního vzdělání - tak lze nazvat tuto největší bengálskou spisovatelku 20. století.
V rámci indického subkontinentu Bengálsko vždy představovalo osobitou oblast, která se v řadě ohledů lišila od svého okolí. Ve středověku zde vznikla a vzkvétala řada pozoruhodných náboženských tradic (zejména tantrických a šaktistických). V moderní době po příchodu Britů se Bengálsko na dlouhou dobu stalo kulturním centrem celé Indie.
Česká adaptace původně anglicky napsaných dějin bengálské literatury z pera našeho nejpřednějšího indologa. Nejslavnějším a také u nás nejznámějším bengálským spisovatelem je nepochybně Rabíndranáth Thákur, ale není to jen jeho mimořádná osobnost a dílo, čím je bengálská literatura pozoruhodná.
Výbor z povídkové tvorby Suníla Gangopádhjáje (*1934), jenž patří k nejpublikovanějším a nejoblíbenějším současným bengálským spisovatelům. Je autorem zhruba 250 knih všech žánrů, ale právě ve svých povídkách dosahuje podle západních měřítek světové úrovně.
Román bengálského spisovatele Bibhútibhúšana Bandjopádhjáje (1894-1950) "Píseň o cestě" figuruje v dějinách světového kulturního dědictví pod svým původním bengálským názvem Pather páňčálí, pod nímž jej v padesátých letech natočil slavný indický režisér Satjadžit Ráj a s nímž tehdy dobyl prestižní hlavní cenu filmového festivalu v Cannes.
