Kniha Nezval. Básník a jeho syn přináší politický a společenský portrét Vítězslava Nezvala (1900–1958), jednoho z největších českých básníků 20. století. Představuje hloubkovou sondu, přibližující přerod uznávaného umělce v exponenta stalinistické propagandy, a líčí dramata, kauzy a souvislosti s tím spojené.
Anna Gablerová (1830–1903) si vedla deník bezmála celý život. Její zápisky, dochované ve třech objemných sešitech, tak skládají zcela mimořádnou mozaiku 19. století v Čechách.
Kniha botanika Jiřího Sádla a malířky Kateřiny Piňosové přibližuje čtenářům svět květin, který se před nimi rozvíjí jaro co jaro, a stejně tak i ten, o němž mají jen matnou představu. V každém případě jde o svět, před kterým je dobré se mít na pozoru.
První souborné vydání surrealistického románu Vítězslava Nezvala (1945) a nedávno objevené filmové povídky Ester Krumbachové (1967), mimořádně působivé literární předlohy legendárního snímku Jaromila Jireše - Valerie a týden divů (1970).
Paměti divadelníka Andreje Kroba, proložené mnoha unikátními fotografiemi Bohdana Holomíčka, Jana Kašpara či Ondřeje Němece, ze všeho nejvíce připomínají řeku. Jednotlivé vzpomínky se sbírají do historek a příběhů, jež postupně mohutní v proud vyprávění, který čtenáře unáší druhou polovinou (českého) 20. století. Rychle a věcně.
Praha před sto lety. Místo i čas počátku příběhu jsou přesně stanoveny. Brzy však vyjde najevo, že se před námi prolínají příběhy nejméně tři. Především přípravy oslav pátého výročí vzniku Československa za účasti politických, hospodářských a kulturních elit a jejich úvahy o budování státu.
Výbor z prací disidenta, překladatele a diplomata Martina Palouše z let 1978–2022 mapuje jeho cestu světem (filozofie). Od „podzemních“ počátků spjatých se semináři Jana Patočky a společenstvím kolem Zdeňka Neubauera a Václava a Ivana M.
Cyklus třiatřiceti fejetonů Heiteres und Trauriges aus dem BöhmerwaIde / Veselé i smutné ze Šumavy z let 1885 až 1887, má pro dílo Karla Faustina Klostermanna (1848–1923), jednu z klíčových postav české prózy přelomu 19. a 20. století, mimořádný význam.
Soubor sedmi obsáhlých dopisů dřevorytce Josefa Váchala (1884–1969) jeho jedinému žáku a celoživotnímu příteli Josefu Hodkovi (1888–1973), napsané mezi lety 1949 a 1963 je možné vnímat jako ironicky hořký smích-výsměch národem zneuznaného génia stiženého grafomanií, do nebe volající pýchou.
Mladočovské Jericho je svým způsobem reportáží, opožděným přímým přenosem ze života jedné východočeské vsi v letech 1950–1959, který místy připomíná tradiční židovská vyprávění, místy stenografický záznam, lágrovou literaturu i totální realismus prvních próz Bohumila Hrabala.
Osm esejů ze sedmi míst – Bechyně, Šumava, Vysočina, Polabí, Litoměřicko, Střední Čechy, Ralsko – a tedy přinejmenším stejný počet cest, na které je nutné se náležitě připravit: „Tady se začne myslet a psát o krajině a co to jako ve skutečnosti je.Tak tedy, jak je to s krajinou ve skutečnosti, to myslím ve skutečnosti nikdo neví.
Koláž z deníkových záznamů frontmana Houpacích koní Jiřího Imlaufa s nebývalou působivostí propojuje události velkého světa s životem v Ústí nad Labem, vteřinové romány z "divokého severu" s nadčasovými úvahami, hravost se syrovostí: "A ještě jednou děčínský nádraží – hážu búra do automatu na kafe a přesně ve chvíli, kdy mi ho ta kraksna
Sbírka příběhů - které se podle všeho nestaly, ale rozhodně stát mohly - vznikla během autorových výzkumných toulek velmi podivnými ekosystémy Máchova kraje. Krátké texty s delší komiksovou přílohou vyrostly z atmosféry skal, lesů, hospod a rašelin mezi Doksy, Českou Lípou, Ralskem a Mimoní.