Deník o Čarnojevićovi – stěžejní román srbské avantgardy, poprvé vydaný v roce 1921, patří v evropském kontextu k nejpozoruhodnějším prózám s tematikou první světové války a byl přeložen i do francouzštiny a němčiny.
Zloději se vymstila přílišná naivita. Anebo snad mladistvý zápal. Je mu sotva čtrnáct, a stařeně, k níž se vloupal, aby ji okradl, devadesát tři. Zpočátku se zdá, že všechno půjde hladce. Opak je však pravdou. Mladík se ani nenaděje, a už je zavřený v koupelně, kam ho stařena, hlídající za dveřmi, zamkla.
Matka a dítě putují v kánoi po mohutné řece Atrato srdcem pralesa. Matka je bílá, dítě černé. Uprostřed bujné vegetace plné tropického ovoce, neúprosné řeky i slunce a mraků neustále hrozících deštěm vypravěčka líčí své spolucestující své dětství a vzpomínky i to, jak se dítě dostalo jednoho horkého rána do jejího života.
Druhá světová válka, čas zkoušek, v němž se vybarvují charaktery a každé rozhodnutí může být fatální. V mnohonárodnostní jižní Baranji, oblasti mezi Dunajem, Drávou a maďarskou hranicí, kde před válkou žilo 30 % Němců, 26 % Maďarů, 21 % Srbů a 20 % Chorvatů, se vyostřují etnické a ideologické spory.
V této novele ožívají hlasy – a dokonce i šelesty, ozvěny a dozvuky –, jimž se daří bez sentimentu, soucitu i radosti zobrazit realitu jedné epochy. Temný červnový den roku 1978, kdy dochází k porážce argentinské fotbalové reprezentace.
Lékařka, zdravotní sestra, ošetřovatelka, sanitář, ale také vizážistka, houslistka, předčitatelka… Tyto osoby si v útrobách nemocnice jedna po druhé berou slovo, aby vyprávěly o svých zážitcích s pacienty a jejich příbuznými, kteří zanechali stopu v jejich nitru, o jemných poutech, která s nimi navázaly, o těžkých rozhodnutích, jež musely učinit.
Nejlepší povídková kniha chorvatské moderny, odehrávající se převážně v Dubrovníku a okolí, zachycuje s velkým smyslem pro povahokresbu a psychologický detail traumatické stavy a situace, jakými jsou úmrtí potomka, pracovní úraz, sexuální obtěžování, defektní vztah s otcem, nejasné pocity viny i konkrétní výčitky svědomí.
Na nároží jedné z nejznámějších ulic v Antofagastě se každé ráno postaví muž a jen zírá do nebe. S ním všechno začíná. Mladý pouliční kreslíř a půvabná kejklířka se snaží odhalit tajemství tohoto podivného muže, a proto ho doprovodí na jeho cestě do San Pedra de Atacama. „Chci zemřít blahořečený tamními nebesy,“ svěří se jim.
„Svět je vždycky takový, jaký jej udělá žena.“ Německý inženýr Strasser přijíždí do odlehlých končin severní Argentiny. Má zde řídit stavbu mostu, který spojí dvě místa, nikdo však dost dobře neví jaká. Se svou ženou Hilde, která ho doprovází, oba prchají z Evropy zmítané válkou ničící svět, přinejmenším ten, který znali.
Co ve své zemi zanechává ten, jenž z ní odchází? A co v ní nachází ten, jenž se vrací?
Hrdinka románu se po dvaceti letech vrací do rodné Argentiny, odkud kdysi kvůli jedné tragické události uprchla. Je však jiná: vypadá jinak, má i jiný hlas. Dokonce má i jiné jméno. Poznají ji ti, kteří ji znali dříve? Pozná ji on?
Lektorka Školy psaní ukáže svým žákům tajemný dar, který dostala – stroj na příběhy – a požádá je, aby ho schovali. K čemu slouží takový stroj? Jakou odvádí práci? Proč ho někdo vyrobil? Může být přínosem pro literaturu? A proč se o něj zajímá policie?
Jakým způsobem lze ztvárnit zdánlivě nevypověditelnou složitost skutečnosti? Kolik verzí může mít jeden příběh?
rombonista vukovarské dixielandové kapely vzpomíná v záhřebském vyhnanství na dospívání a zrání členů orchestru v rozmezí let 1960–1991.
V období studené války bylo Československo cílem mnoha latinskoamerických levicových intelektuálů, z nichž někteří o svém pobytu zanechali písemná svědectví. Tato kniha prezentuje a analyzuje texty z období let 1947–1959, mezi jejichž autory nalezneme i velká jména světové literatury jako Gabriel García Márquez, Pablo Neruda, Jorge Amado či Nicolás Guillén.
Kniha povídek Loď z vody – zásadní dílo chorvatské prózy sedmdesátých let – představuje katalog neobyčejných a bizarních postav, událostí a legend spojených napříč dějinami s autorovým rodným městem na břehu Dunaje.
Soubor povídek Montevidejci (Montevideanos) poprvé vyšel v roce 1959 a byl první literární prací autora, jež obdržela jednohlasné uznání kritiky i čtenářského publika. Na jevišti hlavního města Uruguaye rozvíjí Benedetti svá oblíbená témata (zejména rodinné a milenecké vztahy) a činí tak s jemným humorem a velkým porozuměním.
Chronologicky poslední sbírka povídek Juana Josého Saera, tato óda na lidskou imaginaci vzdávající hold čarovné a spásné moci literatury, ohromuje svou obsahovou a formální dokonalostí a takřka nadlidskou odvahou vyprávět v krátkých útvarech o nekonečných „místech“ času a prostoru, představivosti a paměti.
Opravdu jsme těmi, za něž se pokládáme, anebo je to spíše tak, že jsme těmi, za něž nás mají či chtějí mít ostatní? Jsme výtvorem naší vlastní minulosti, našich tužeb a planých nadějí, anebo jsme výsledkem představ či tužeb ostatních lidí?
Demi je patnáct. Žije s rodiči na předměstí australského města. Sní své sny a nic jí neschází. Jednoho dne se ale vše změní a Demi si musí zvykat na novou školu, najít si nové kamarády, a dokonce se naučit nový jazyk a poznat novou kulturu. Kniha Šepot je o objevování sebe sama a svého místa v životě.