Pavla, hrdinka generačního románu Bereme, co je se narodila po druhé světové válce. Její prarodiče, cihelňáci z předměstí Vídně, přijali výzvu prezidenta Beneše k zahraničním Čechům, a vrátili se do původní vlasti.
Děj knihy se odehrává někdy před šedesáti lety, nahlíží do sborovny i do tříd, do vztahů mezi kantory jednoho obřího učiliště. Rozkrývá především vztah chlapecké třídy s jejich drobnou a trošku divokou třídní, která si přesto vynutila respekt budoucích mužů.
Konečně zvítězil mamariát, společnost bez otců a rodin. Diktát štíhlosti a ženské krásy byl zavržen jako urážlivý. Ceněné jsou ženy ambiciozní a sebevědomé, aťsi těžkotonážní a zanedbané. Otce dítěte si mohou vybrat v katalogu spermobanky, aniž se dárce spermatu o svém otcovství dozví.
V povídce Čekání na Lucii zjistíte, že Kaplického knihovna je už postavena, lidé jí říkají něžně Kaplička, Praze to s ní docela sluší a prezident se nemusel kvůli tomu přivazovat k bagru. Petr dostal pěstí na pánském záchodě a stane se hlavní postavou pouliční komedie v povídce Zlatá řeka.
Je možné za šťastný konec považovat to, že vás přejede automobil řízený zhrzenou milenkou? Že se vám do bytu vtlačí zástup naprosto neznámých gratulantů? Že vámi těžce budovanou kapelu rozloží dítě ještě nenarozené? Že vaše vlastní matka vás pošle k psychiatrovi, s nímž před časem měla poměr?
Už jste někdy pocítili nepřekonatelnou touhu změnit svůj, do té doby fádní a nanicovatý život?
O Češích se říkává, že jsou závistiví, že neumí být spontánně družní a tolerantní. Je to pravda?
Druhé rozšířené vydání knihy Ať si holky popláčou, která vyšla v roce 2008 v nakladatelství Abonent ND. Byla brzy vyprodaná, nominovaná na cenu Boženy Němcové a její ohlas mezi recenzenty a hlavně čtenáři byl velmi příznivý. Původní vydání je nyní obohaceno o osm později napsaných povídek a soukromých reportáží, stejně sebeironických a humorných.
Druhá básnická sbírka známé prozaičky, obsahující verše z vydané sbírky Inkoustové pádlo i z nevydaného rukopisu pozdějších básní je letmým nahlédnutím do hloubky času, který své příběhy uzavřel. Uvítají ji hlavně ti čtenáři, kteří v románech a povídkách Věry Noskové s radostí nalézají odlesky něšího básněí.
Román sledující dobu před Listopadem 89 a několik let po něm je zabydlen množstvím postav, které jsou propojeny bydlištěm či pracovním prostředím s přemýšlivou Anetou. Z nich každá po svém prožívá metaforfózu svého postavení, životních šancí, společenského vzestupu či pádu.
Povedená mamička Hany Heřmánkové je neobvyklá literární hrdinka vzbuzující v životě možná rozpaky, ale v knize napsané její tolerující dcerou spíš veselí a dokonce sympatie. Svérázná prodavačka v cukrárně byla především matkou žijící pro své tři děti, tedy vše ostatní odpuštěno, včetně drobných krádeží a drsných postojů.
Volné pokračování úspěšného románu Bereme, co je nás spolu s dospělou hrdinkou Pavlou přenese z maloměsta padesátých a šedesátých let do Prahy, která je jako celé Československo "dočasně" obsazená okupačními vojáky - a v přeneseném smyslu také normalizačními pragmatiky.
Kniha A přece se netočí je malý humorný slovník, který sepsal pro pobavení a poučení prof. RNDr. Vojtěch Mornstein, vedoucí Ústavu biofyziky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Knížka sarkasticky objasňuje a vtipně popisuje výrazy, fenomény a oblasti esoteriky, léčitelství, okultismu ale i dalších společenských fenoménů.
Autorka snáší argumenty na podporu podezření, že věčně nespokojené, útočné ženy dupou po mužském sebevědomí a sebecitu, hecovány k sobectví a pěstování takzvané kariéry feministickou ideologií a články lehkomyslných žvanivých redaktorek.V knize se střídají eseje, příběhy ze života, ale i poznámky k tématu od přemýšlivých mužů.
Lékař, anatom, profesor Jiří Heřt se zabývá problematikou alternativní medicíny a léčitelství, déle než čtvrt století sleduje vývoj a nové směry v tomto oboru lidské činnosti. Dá se říci, že o věci ví téměř vše, co se vědět dá, a umí to také srozumitelně sdělit.
Sbírka oblíbených fejetonů úspěšné prozaičky uveřejněných v letech 2006 až 2010 v časopise Týdeník rozhlas doprovázená černobílými fotografiemi Jiřího Noska.
Autorka snáší argumenty na podporu podezření, že věčně nespokojené, útočné ženy dupou po mužském sebevědomí a sebecitu, hecovány k sobectví a pěstování takzvané kariéry feministickou ideologií a články lehkomyslných žvanivých redaktorek.V knize se střídají eseje, příběhy ze života, ale i poznámky k tématu od přemýšlivých mužů.
Generační autobiografický román Věry Noskové Bereme, co je, líčí dětství a mládí hrdinky Pavly vyrůstající v padesátých a šedesátých letech minulého století v dusném prostředí maloměsta. Nepřátelská je nejen doba, ale i rodinné prostředí hrdinky.
S mužem si vybíráme život, jaký povedeme - vědí ženy na milostném rozcestí. Příběhy dvou povídek a jedné novely spojuje téma jedné ženy mezi dvěma muži. V povídce s názvem Zdržení na zpáteční cestě je koketní rozhodování mezi dvěma muži přeruše-no brutální pitkou ve venkovské hospodě se záhadným koncem.
Lidé mají potřebu víry, rituálů a zázraků. Naplňují ji náboženství včetně sekt, některé politické ideologie a také pestrý svět esoteriky, okultismu a pavěd. Ten sice operuje slovy duchovno a láska, ale je orientován na trh a zisk.