Byl jsem dětský špion

Šedesátá léta minulého století. V socialistickém
Československu komunistická
strana upevňuje svoje vedoucí postavení.
O mocenský vliv ve státě
a rovnocenné postavení usiluje i Ministerstvo
obrany ČSSR. Informace mají
cenu zlata.
Kontrarozvědka proto pověří jistého
pražského psychologa, aby v praxi
vyzkoušel svůj dlouho chystaný projekt
dětských agentů. Podle jeho slov jsou
děti nejlacinější „materiál“ pro sledování
a odposlouchávání. Vybírají se mimořádně
inteligentní chlapci ve věku
od devíti let z chudých rodin, přičemž
každý z nich vyniká v něčem jiném.
Cílem projektu financovaného ministerstvem
obrany, o kterém ví jen úzká
skupina lidí, je zajistit si pro případ
potřeby kompromitující informace
o protivníkovi. Sověti tento záměr nejprve
zamítají, po prvních úspěšných výsledcích
v Československu však začínají
s výcvikem malých špionů i oni.
Podobné výcvikové programy nakonec
probíhaly patrně v celé Varšavské smlouvě.
Po pádu železné opony byly všechny
relevantní materiály skartovány.
Zůstalo jen svědectví člověka, který byl
jedním z československých dětských
špionů.