Terezínská epopej

Autor sepsal svou epopej nikoli jako patetický
příběh tohoto literárního žánru, ale jako
veršovaný popis života v terezínském ghettu.
Reportáž tvoří chvatně zapisované reflexe,
jimiž si Hartmann pomáhal pochopit osudy
obyvatel ghetta. Zároveň chtěl zanechat
svědectví o životě, událostech a o těch, kteří
se v předtuše své smrti „modlili za mír věčný,
lidství a lásku“. Z jednoduchých veršů
se skládají lehce ironické obrázky z ghetta
přecházející v baladu, kterou její autor píše
stále více s „úsměvem skrze slzy“. Se svou
zvětšující se nostalgií a s ohledy k předpokládaným
čtenářům zanechává své poznání
těm, o nichž věřil, že mu budou chtít porozumět.