Pavel Jurijev líčí bez příkras smutnou skutečnost podle své dlouholeté zkušenosti, jíž jako mladý člověk a někdejší komunista prošel, a nakonec nutně došel k závěru, že Sovětský svaz nejen není rájem pracujícího člověka, ale že je to svět naprostého bezpráví, duši ubíjející bídy, násilného odpravování lidí, že je to pravé peklo, jehož hrůzy