Pobělohorské období českých dějin dodnes podvědomě spojujeme především s rozmanitými zápory a stíny "temna". Ale barokní éra měla ve skutečnosti i mnoho světlých a půvabných stránek, jak začneme v tomto našem vyprávění postupně zjišťovat. Čtvrtý díl líčí období od bitvy na Bílé hoře (1620) do nástupu Marie Terezie (1740).
ak jako v předchozím díle Toulek povedou naše kroky opět převážně první polovinou 19. století. Ohniskem vývoje byla tehdy vyspělejší západní část kontinentu, zejména Francie a Anglie. Odtud se dějinné podněty šířily směrem na východ. A zatímco z Anglie přicházely zejména impulzy průmyslové, Francie sytila Evropu idejemi.
V období, o němž budeme vyprávět, začali Češi, přidrženi svými historickými osudy, v procesu tzv. národního obrození krok za krokem likvidovat ztráty a manka vůči civilizovanější části Evropy. V jakémsi sebezáchovném pudu tehdy vycítili, kam patří: tíhnutí k západoevropské křesťanské civilizaci zvítězilo.
Habsburské dynastii po roce 1700 chyběla panovnická krev. Muži vymírali, noví nepřicházeli. Celkem 56 roků se ve španělské ani rakouské větvi rodu nenarodil chlapec, který by přežil raný věk. A tak mohykán bez dědice císař Karel VI. musel legitimovat tenkrát nezvyklé nástupnictví - po přeslici. Obtížným prosazením tzv.
