Třicetiletá válka převrátila Evropu naruby. Starý kontinent z ní vyšel chudší o pár milionů obyvatel, ovšem zároveň s tím vstoupil do éry „rozumu“. A právě tento moment definitivně zvrátil poměr sil mezi křesťanstvím a islámem. Plně se to projevilo ve střetu Svaté ligy, vedené rakouskými Habsburky, s osmanskou říší v letech 1683–1699.
"Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve po kolena…," zpívalo se u nás před sto padesáti lety. Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky a prapory z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem. Komu co řekne například Magenta?
"Dróle du guerre", divná válka, tak se sice říká francouzské porážce na začátku druhé světové války, už se ale příliš neví, že toto označení vzniklo přesně o sedmdesát let dříve. Tehdy se na budoucích bojištích první světové války utkaly o hegemonii na evropském kontinentu Francie Napoleona III. a Bismarckovo Prusko a jeho němečtí spojenci.
Historie tzv.
„Ještě nikdy na poli lidských konfliktů tolik nevděčil tak velký počet lidí tak nemnohým,“ prohlásil po letecké bitvě o Británii Winston Churchill. A přesně totéž platí o hrstce rytířů a dalších příslušníků johanitského řádu, známých více jako „maltézští rytíři“.
Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. „třetí svatá válka za italské sjednocení“ v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, „zbytky“ bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel.