„Říkám pravdu. Vítězství u Peterwardeinu a dobytí Temesváru jsou dva zázraky, jež lze mnohem lépe potvrdit než ty z dávných časů.“ Francouzský vyslanec nepřeháněl, když použil tato slova o tažení císařského vrchního velitele Evžena Savojského proti osmanské říši v roce 1716.
Třicetiletá válka převrátila Evropu naruby. Starý kontinent z ní vyšel chudší o pár milionů obyvatel, ovšem zároveň s tím vstoupil do éry „rozumu“. A právě tento moment definitivně zvrátil poměr sil mezi křesťanstvím a islámem. Plně se to projevilo ve střetu Svaté ligy, vedené rakouskými Habsburky, s osmanskou říší v letech 1683–1699.
Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. třetí svatá válka za italské sjednocení v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, zbytky bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel.
"Byla bitva, byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve po kolena…," zpívalo se u nás před sto padesáti lety. Italská bojiště byla vždy místy, kam generálové z Vídně rádi posílali pluky a prapory z českého království. Válka v roce 1859, v níž se rozhodovalo o sjednocení Itálie, je toho dokladem. Komu co řekne například Magenta?
Definitivní tečku za více než dvěma desetiletími, jež uplynuly od francouzské revoluce a které zásadně změnily tvář Evropy, měl učinit kongres svolaný do Vídně, kam se na podzim roku 1814 sjeli vrcholní politici i korunované hlavy z celé Evropy - nechyběl rakouský císař František I., ruský car Alexandr I., pruský král Friedrich Wilhelm III.
Jsou bitvy, které se stanou něčím víc, než svého času znamenaly. Podobně jako se Waterloo stalo v obecném povědomí synonymem pro porážku, Lepanto - námořní bitva Osmanů s benátsko-španělsko- papežskou koalicí vystupující jako tak zvaná Svatá liga - vstoupila do dějin jako "bod obratu".
Smrt císaře Karla VI. v říjnu roku 1740 znamenala pro Evropu zásadní zlom – habsburský rod vymřel po meči a nástupkyní zesnulého panovníka se stala jeho dcera Marie Terezie, vůči jejímž dědickým nárokům navzdory dřívějším dohodám vystoupila značná část evropských monarchů, přičemž tím zdaleka nejbojovnějším byl pruský král Fridrich II.
Historie tzv.
„Ještě nikdy na poli lidských konfliktů tolik nevděčil tak velký počet lidí tak nemnohým,“ prohlásil po letecké bitvě o Británii Winston Churchill. A přesně totéž platí o hrstce rytířů a dalších příslušníků johanitského řádu, známých více jako „maltézští rytíři“.
Málokterá válka byla tak zbytečná jako tzv. „třetí svatá válka za italské sjednocení“ v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a Jižní Tyrolsko, „zbytky“ bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřícího stále císaři Františku Josefu I., po nichž toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel.
"Dróle du guerre", divná válka, tak se sice říká francouzské porážce na začátku druhé světové války, už se ale příliš neví, že toto označení vzniklo přesně o sedmdesát let dříve. Tehdy se na budoucích bojištích první světové války utkaly o hegemonii na evropském kontinentu Francie Napoleona III. a Bismarckovo Prusko a jeho němečtí spojenci.