„Říkám pravdu. Vítězství u Peterwardeinu a dobytí Temesváru jsou dva zázraky, jež lze mnohem lépe potvrdit než ty z dávných časů.“ Francouzský vyslanec nepřeháněl, když použil tato slova o tažení císařského vrchního velitele Evžena Savojského proti osmanské říši v roce 1716.
Definitivní tečku za více než dvěma desetiletími, jež uplynuly od francouzské revoluce a které zásadně změnily tvář Evropy, měl učinit kongres svolaný do Vídně, kam se na podzim roku 1814 sjeli vrcholní politici i korunované hlavy z celé Evropy - nechyběl rakouský císař František I., ruský car Alexandr I., pruský král Friedrich Wilhelm III.
Jsou bitvy, které se stanou něčím víc, než svého času znamenaly. Podobně jako se Waterloo stalo v obecném povědomí synonymem pro porážku, Lepanto - námořní bitva Osmanů s benátsko-španělsko- papežskou koalicí vystupující jako tak zvaná Svatá liga - vstoupila do dějin jako "bod obratu".
Smrt císaře Karla VI. v říjnu roku 1740 znamenala pro Evropu zásadní zlom – habsburský rod vymřel po meči a nástupkyní zesnulého panovníka se stala jeho dcera Marie Terezie, vůči jejímž dědickým nárokům navzdory dřívějším dohodám vystoupila značná část evropských monarchů, přičemž tím zdaleka nejbojovnějším byl pruský král Fridrich II.