Dva dramatické texty

Oba texty vznikly na objednávku divadla Dogma ve slovenském Trenčíně. Od začátku jsem věděl, že je píšu pro divadlo, a tak jsem s nimi i zacházel. Vlastně to celé byla šťastná souhra náhod a ve výsledku inspirovaná a radostná práce. Můj úplně první divadelní text (Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, premiéra v Praze 2016) rozbouřil stojaté české kulturní vody. K divadelním hrám pro Trenčín jsem pak přistupoval s větším sebevědomím a vůbec jsem si nebral servítky.

První text (Visegrad minus one) měl podle představy zadavatele pojednávat o Slovensku, o jeho stavu. Ano, původní představa byla taková, že půjde o jakéhosi „Majera“ pro Slovensko. Ale už po pár slovech jsem věděl, že nic takového psát nechci. Nechtěl jsem se opakovat, ale nešlo jen o opakování; šlo i o to, že Slovensko konkrétně pro mě (a snad i pro Evropu?) znamená něco zcela jiného než moje rodné Česko. Brzy jsem nechal psaní o Slovensku a obrátil jsem se k Visegrádu, a obrátil jsem se k němu čelem, velmi hrdě vztyčeným čelem. Co jsme, k čemu jsme, a jaká je role té které visegrádské země? A konečně – jaká je role Slovenska ve Visegrádu a v Evropě? Moje základní idea přitom byla taková, že Visegrád je v rámci Evropy jakási „zvláštní třída“. Se zvláštní třídou si docela automaticky spojujeme šikanu či útěky. A právě tak jsem pojednal svůj hrdě vztyčený průchod našimi méněcennými zeměmi… Je to text politický, praktický, útočný, extrovertní.

Druhý text (Konzervativec) je v zásadě opakem toho prvního. Je to psaní apolitické, básnivé, introvertní. V roce 2018 v Česku a o něco méně i na Slovensku slavíme sto let od vzniku samostatné ČSR, ale stoleté výročí se slaví i jinde v Evropě; je jedno, zda se slaví vznik ČSR nebo konec První světové války, prostě se slaví jakýchsi „sto let“. Svůj text, sepsaný k uctění tohoto stoletého výročí, jsem pojmenoval Konzervativec. Hlavní postavou je člověk, který hledí do ubíhajících vln za lodí. Je to melancholický text o plynoucím času, pomník oněm sto rokům a zamyšlení nad jejich smyslem a významem. Nezabývám se přitom našimi společnými dějinami; ten text je pomníkem bez jezdce, pomníkem k uctění sta let, ničeho jiného. Je to záznam atmosféry prázdna, atmosféry po oslavě. Je to výmluvné ticho, které nastalo po pranici. Na konci všeho je, zdá se, nic… Po technické stránce se dílo skládá ze tří částí: první a třetí část jsou meditativní, literární, a jejich znění je dané slovo od slova. K prostřední části se přistupuje v závislosti na místě provedení inscenace, text se šije na míru místním podmínkám. Právě druhá část může básnivý a melancholický text proměnit v politickou třaskavinu. Je to právě toto rámování, co podle mě celý text (či „projekt“) dělá výjimečným.
S tím ostatně souvisí i poslední stručná poznámka. Konzervativce jsem psal na objednávku divadla Dogma, jak říkám výše, ale jeho realizace se v Česku ujala režisérka Kamila Polívková, se kterou jsem spolupracoval už na „Majerovi“. Během příprav na pražskou premiéru v Divadle Komedie vznikla verze pro Českou republiku, kterou tato publikace také přináší.