Ve vzpomínkách devadesátiletého Jana, které si autor z části vymyslel a zčásti pobral ze skutečného života, píše o Janově obdivu a lásce k šumavským lesům a lidem. Stařec Jan medituje o lidské víře v Boha, má rád staré borovice a vzpomíná na rozporuplnost života ve dvacátém století, v němž lidstvo prožilo dvě světové války a holokaust.
Autor uvažuje o dialogu jako způsobu rozumné komunikace mezi lidmi, vedoucí k vzájemnému porozumění a udržení dobrých vztahů jak mezi jednotlivci, tak i mezi skupinami či národy. V úvahách o dialogu pronikneme postupně okolím či pozadím jevu. Tvoří je zlo a násilí a jemu opačná touha po dobru a spravedlnosti a lásce.
