Koncert samoty

Maurice Blanchard (1890-1960) je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských básníků minulého století. Prožil všechny jeho katastrofy, ale žádná z nich nepoznamenala to, co mu bylo bytostně nejbližší: nezávislost. Za svého života byl téměř neznámý, oceňovaný pouze několika blízkými přáteli a několika desítkami čtenářů. Nestál o slávu, o literární ceny, zcela dobrovolně a úmyslně si zvolil místo na samém okraji literárního světa, který mu byl cizí, nepřátelský, prohnilý. Opovrhoval jím, stejně jako opovrhoval společností.
"Nejkrásnější socha / je šedá dlažební kostka / čtverhranná dlažka / ta těžká kostka vržená / do ksichtu fízlům."
Za Blanchardova života jeho poezii četli a oceňovali především básníci. V jednom z dopisů Julien Gracq neváhal napsat, že u Blancharda se "poprvé při četbě poezie nenudil". Oslovovala osobnosti z tak rozdílného spektra, jako byli třeba Gaston Bachelard, Benjamin Péret, Jean Wahl, André Pieyre de Mandiargues, Jean Follain či z mladší generace Pierre Peuchmaurd či Jimmy Gladiator. Maurice Blanchard patřil k těm nemnoha básníkům, pro které jakákoli iluze o současném světě, o všech jeho nanejvýš tristních spektáklech, byla prokletím:
"Lze žít bez naděje? Zajisté, žije se mnohem lépe a život je mnohem osobitější. A to je nanejvýš důležité."