Že je práce veterináře opravdová dřina, ale i radost, o tom Julian Norton nikdy nepochyboval. Vypořádat se s telící se krávou je oproti ošetření velkého hada, i když má Julian z plazů tak trochu fobii, ještě dobré. Hlavní je ničemu se nedivit, třeba vypranému kotěti nebo labradorovi, který sežral páníčkovi celý umělý chrup.
Komu se stýská po zvířecích historkách Jamese Herriota z yorskhirského venkova, měl by sáhnout po knize Juliana Nortona. Zvěrolékař otevřeně a upřímně popisuje pestrý svět svých jedinečných pacientů a jejich osobitých páníčků. Je jedno, zda mu večer na dveře zaklepe labuť nebo něčí krávu přepadne deprese.