Určeni jsme k nevypřáhnutí…

Práce jako na kostele… Dodnes užívané rčení vypovídá také o náročnosti kněžského povolání. Jsou občasná postesknutí dnešních duchovních na množství práce opodstatněná? Jak na tom byli jejich předchůdci? Tato publikace by ráda byla příspěvkem k hledání odpovědí. Činí tak zejména v dochovaných písemnostech z farního úřadování v dlouhém 19. století, a to ve východní části královéhradecké diecéze. Záměrem textu je postihnout různé role duchovního správce v tomto období. Představuje je jako individuality, vidí je jako „náboženské profesionály“ – udělovatele svátostí a svátostin, celebranty či kazatele. Dále vystupují jako katecheté a školdozorci i jako iniciátoři různých duchovních aktivit (poutí, lidových misií, bratrstev a spolků), ale též jako součást širších vazeb – ve vztahu k obyvatelstvu své farnosti, k zaměstnancům, k předchůdcům i následovníkům či k světské a církevní vrchnosti. Dále je farář zachycen jako správce zádušního i obročního jmění, movitého majetku, nadačního jmění i jako garant chudinské péče. Stranou nemohly zůstat proměny, k nimž v tomto směru během zmíněného období došlo – některé role zůstaly proti změnám doby téměř imunní (udílení svátostí, celebrování bohoslužeb), jiné prošly zásadní proměnou (působení ve školství).