Literární apokryfy v novější české próze

V současné tuzemské beletrii se objevuje poměrně dost
próz, které bývají charakterizovány — ať už svými autory,
nebo literární kritikou — jako apokryfy či apokryfní. Tyto
prózy se totiž zakládají na subverzivním a kontroverzním
přepracování známých příběhů, čímž se řadí k tradici,
za jejíž počátek se v českém kontextu obvykle považují
především texty Karla Čapka vydané v Knize apokryfů v roce
1945. Monografie se však nezabývá literárními apokryfy
v historické perspektivě, nýbrž je nahlíží jako specifický
žánr intertextuality. Autor se pokouší postihnout architext
literárních apokryfů a hledá jejich společné, příbuzné
či podobné vlastnosti v různých strukturních rovinách.