První díl dvoudílné studie zachycuje především proces vnitřní strukturace lidského nitra a sebepojetí v antickém Řecku mezi 8. a 4. stoletím př. n. l. Kniha sleduje ustavení a prosazování konceptu „duše“ (psýché), která postupně nahrazovala pluralitu psychických funkcí dominujících za Homéra.
První díl textů francouzského básníka, dramatika, teoretika a herce, jehož dílo vyrostlo z meziválečné avantgardy a mělo silný vliv na moderní myšlení o divadle i na pochopení autenticity v literární tvorbě.
Druhý díl textů francouzského básníka, dramatika, teoretika a herce, jehož dílo vyrostlo z meziválečné avantgardy a mělo silný vliv na moderní myšlení o divadle i na pochopení autenticity v literární tvorbě.
Kniha se věnuje staroseverskému náboženství a mytologii. Poskytuje přehledný úvod do kultury, mýtů a rituálů předkřesťanské Skandinávie doby vikinské a podrobný výklad věnovaný nejvýznamnějšímu severskému božstvu – Ódinovi.
Jádro publikace tvoří texty a překlady souboru řeckých hermetických spisů s komentářem, ozřejmujícím argumentaci hermetických autorů. Doprovodná studie uvádí základní historická fakta o hermetismu a jeho základní témata, a načrtává hlavní směry jeho moderní akademické interpretace.
Druhý díl je volným pokračováním Knížky, na jejíž poetiku ve hře se slovy, myšlenkami, čarami a plochami navazuje, přičemž všemu opět vládne v Knížce definovaný okazionismus. Součástí publikace jsou barevné reprodukce vybraných výtvarných děl autora, který je zároveň i jejím grafikem.
Tisíc plošin je vrcholným dílem autorského týmu Gillesa Deleuze a Félixe Guattariho a zároveň jedním z nejvýznamnějších teoretických textů, které ve dvacátém století vznikly.
Foucaultova disertační práce Historie šílenství je prvním z jeho velkých „archeologických“ spisů. Jejím tématem je způsob, jakým byl v moderních evropských dějinách pojímán fenomén šílenství.
Decimus Magnus Ausonius je nejvýraznějším „světským“ latinským básníkem pozdní antiky. „Světský“ neznamená „nekřesťanský“, protože křesťanem byl, nýbrž hluboce nasycený kulturou řeckých mýtů a římských dějin, pěstující „literaturu pro literaturu“. Postmoderna znovuobjevila Ausonia coby příklad intertextuality a literárního experimentu.
Dialog Asklépios bývá řazen mezi tzv. filosofická hermetika. Podobně jako texty tzv. Corpus Hermeticum, které autor prokazatelně znal, netvoří jednotný myšlenkový celek, ale shrnuje v podstatě všechny aspekty antického hermetismu. Tato publikace obsahuje překlad dochované latinské verze a úvodní studii, která se zabývá recepcí tohoto dialogu.
Studie se pokouší nastínit obraz představ o těle, jak se ukazuje v staroseverské literatuře, a to na základě analýzy dvou témat, jež se těchto představ úzce dotýkají: somatických projevů emocí a proměny podoby (hamr).
Hranice mezi lidskou společností a světem mrtvých, snů a nadpřirozených bytostí je v pozdních ságách o Islanďanech úzká a lze ji oběma směry překračovat. Literární motivy překračování hranic nepředstavují v ději ság pouhé náhodně zvolené epizody, nýbrž odrážejí změny v náhledu pozdně středověkých Islanďanů na vlastní svět.
Kniha obsahuje většinu autorových raných textů, publikovaných v souborech Rozcvičky (1966), Chlad (1967) a Čekání (1971) a povídku Heautontimorumenos věnovanou Janu Palachovi, otištěnou roku 1969. V těchto absurdních a často mrazivých, perfekcionistických groteskách, v této poetické existenciální hře, tušíme touhu dotknout se těch nejzazších tajemství existence.
Skandál, jenž vypukl kolem románu Už dva tisíce let rumunského židovského spisovatele Mihaila Sebastiana, „rozvířil skutečnosti a problémy, které se nacházejí nejen za knihou, nýbrž za literaturou. Když se odchýlil od literární skutečnosti, objevil boj zakrátko politické cíle.
Stopy staroseverských mýtů, básní či ság lze nalézt v mnoha významných dílech světové kultury.
Řecké slovo gnósis znamená „poznání“, které se podle gnostiků týkalo především odhalení skutečné povahy pozemského světa a vlastní spřízněnosti se světem božským. Úkolem člověka je svou božskou část „probudit“, a otevřít si tak možnost pro opravdovou spásu (která představovala návrat do světa božského).
Tato kritická studie opírající se o spojení kritické epistemologie s existenciální ontologií připomíná jedinečný příběh české političky a feministky Milady Horákové. Na základě dobových dokumentů, mediálních prohlášení, ale i posledních slov, která dr.
Kdo si hraje, nezlobí. Kdo se klouže, hraje si. Fenoménu hry autorka rozumí jako pohybu ve smyslu „radostného sklouznutí se po skutečnosti“. Hra v různých svých aspektech a formách (mezi něž patří i karneval) je zde tematizována jako specifický fenomén pohybu, pohybu lidské existence, pohybu jako rozumění světu i sobě ve smyslu pochopení pravidel hry.