Předložený výbor, který z francouzských a latinských originálů přeložil a úvodními poznámkami opatřil Jan Palkoska, nabízí reprezentativní průřez těmi z Leibnizových filosofických textů, které lze považovat za zásadní pro náležité porozumění jak základům, tak i některým z ústředních motivů Leibnizova vrcholného myšlení v oblastech logické
V první části třetího svazku dějin politického myšlení je podán filosoficko-historický výklad politického myšlení od humanismu a renesance po proudy ve francouzském osvícenství (Machiavelli, Erasmus Rotterdamský, Bodin, Suárez, Grotius, Hobbes, Harrington, Locke, Montesquieu, Rousseau).
Kritika praktického rozumu (1788) představuje Kantovo nejdůležitější dílo věnované praktické filosofii, které v úplnosti předkládá teorii morálního zákona a předkládá jádro Kantem reformovaného pojmu metafyziky, na nějž navázala generace tzv. německého idealismu.
Kniha se zabývá smyslem a dějinami obrazové tradice, tak jak ji uchovává a rozvíjí umění, jehož prostřednictvím ji dokážeme rozpoznávat a přijímat za svou. Zamýšlí se nad smyslem dějepisné a uměnovědné práce.
Svazek nabízí uvedení a zároveň kritické zhodnocení dvou nejživějších filosofických směrů 20. století, především v jeho první polovině: analytické filosofie a amerického pragmatismu. Ačkoli oba směry mají dodnes své stoupence, jejich kořeny spočívají v 19. století.
Devatenáctý svazek Sebraných spisů Jana Patočky obsahuje filosofovy zápisky na nejrozmanitější témata, kterými se zabýval v letech 1946–1950. Sám k tomu říká v zápisu ze dne 14. XII. 1946: Původně byla to technika úmyslné formace, koncentrace, která vynucovala obraznost myšlenkovou.
Moderní člověk, tvrdí Karl Löwith, pohlíží na svět zároveň okem víry i okem rozumu, a jeho vidění dějin je proto nevyhnutelně zkreslené. Dějiny západního světa byly po staletí nahlíženy z hlediska křesťanského, anebo klasického – z hluboké víry v Boží království, anebo z víry v opakující se a věčné životní cykly.
Sborník je věnován životnímu jubileu významné české filosofky a theoložky Lenky Karfíkové. Soubor studií žáků a kolegů jubilantky, které vznikly při této příležitosti, ve svém celku tvoří průřez dějinami evropského myšlení.
Kniha Osoby představuje poslední, třetí díl pomyslné trilogie, spolu s první knihou Účelnost jako filosofický problém a druhou Štěstí a vůle k dobru; obě knihy již dříve vyšly v českém překladu.
T. S. Kuhn byl jedním z nejvlivnějších myslitelů druhé poloviny 20. století. Jeho Struktura vědeckých revolucí, v níž vypustil do světa slovo paradigma, se sama stala paradigmatickým dílem, vzorem pro další práci o autoritě, dějinách a filosofii vědy. Vyvolala nadšené i odmítavé reakce.
Studie předkládané v této publikaci vycházejí z dosavadní práce autora nad textem Órigenovy apologie Proti Kelsovi, v níž Órigenés odpovídá na kritiku křesťanského náboženství z pera platónského filosofa působícího na sklonku 2. stol. po Kr.
Texty shromážděné v této knize představují autorčinu filosofickou práci, která čerpá inspiraci z fenomenologické filosofie (hlavně Patočky, Lévinase a Barbarase) a Platónových dialogů. Dotýkají se klíčových otázek filosofie matematiky, zejména její fundace, ve světle fenomenologických zkoumání existence, vnímání a rozumění.
René Descartes (15961650) je zakladatelem novověké filosofie a jeden z nevlivnějších filosofických a vědeckých autorů. Jeho bádání vděčíme za zásadní vhledy do podstaty lidského ducha a jeho odlišnosti od fyzikálního světa, do podstaty matematické struktury přírody či za základní myšlenky týkající se neeukleidovské geometrie.
HANNAH ARENDTOVÁ (1906-1975) se ve svém posledním díle, jehož knižní podoba vyšla až z pozůstalosti, věnuje základním, na sebe nepřevoditelným dimenzím lidské mysli či ducha: myšlení, chtění a souzení. Druhý svazek se zabývá mohutností vůle, tedy i závažným problémem svobody.
Ve svém nejznámějším díle Přirozené právo a dějiny Leo Strauss popisuje a hodnotí důvody, které vedly k odmítnutí přirozeného práva. Vysvětluje důsledky tohoto odmítnutí i to, proč argumenty proti přirozenému právu nejsou platné. Těm, kdo ho odmítli ve jménu bezbřehé tolerance, připomíná paradox jejich volby.
F. W. J. Schelling bývá řazen mezi největší osobnosti tzv. německé klasické filosofie, případně je počítán k představitelům německého idealismu. Bruno je jeden ze spisů, které snadnost takových řazení zpochybňují. Autor tohoto spisu je vrcholný romantik a výsostný pokračovatel tradice německé mystiky a spekulace.
Konrad Cramer (19332013) byl významným členem tzv. Heidelberské školy. Po vzoru jejího zakladatele Dietera Henricha (*1927) se zabýval filosofickým problémem subjektivity a spojoval současné diskuse k tomuto tématu s tématy novověké filosofie. Byl vynikajícím interpretem novověké filosofie, výrazně přispěl zvláště k výkladu děl Immanuela Kanta.
Souhrnný a v mnoha ohledech nový pohled na nejrozsáhlejší Platónovo dílo jako na nejdůležitější dokument jeho politického myšlení.
Významný starověký lékař a filosof Galén z Pergama (129asi 216) se v tomto živém, populárně laděném spisu zamýšlí nad tím, jak se člověk může vyléčit z nezvládnutých afektů, které mu kazí život, a zbavit se chyb, které mu zatemňují úsudek.