Malíř, sochař, básník a spisovatel, všestranný kolážista Kurt Schwitters (1887–1948) je jedním z nejznámějších zástupců dadaismu, jeho dílo se však nedá ohraničit rámcem jedné epochy či směru. Kniha zahrnuje výbor poezie z let 1914-1947.
V textu Koleje jsou pevně přibité k vidění rozvíjí Luboš Svoboda svůj koncept imaginace digitality. Na základě zážitku z virtuální reality, ale i ze světa, do něhož se vrací a jehož proměny zaznamenává, vzniká svébytný básnický text s podstatným jazykově experimentálním rozměrem, na nějž poukazuje už podtitul „reportáž z rozhraní“.
Milan Kopřiva (1929–1997) patřil bezesporu k našim nejlepším knižním úpravcům, ale publikace věnovaná tomuto archaizujícímu novátorovi zde doposud chyběla.
Skupinka mladých lidí na venkovské samotě v zapadlém koutě Anglie vzbuzuje u svých příbuzných a přátel podezření, že spí každý s každým. Skutečnost je složitější: atmosféra sršícího erotického napětí prostupuje i krajinou a počasím, mořem a jídlem, vtípky i řevnivostmi – a též nálezem nádoby, jež může a nemusí být kalichem Svatého grálu.
Monumentální román „Smutek Belgie“ (Het verdriet van België, 1983) představuje široké panoptikum osudů jedné rodiny ze západovlámského městečka od doby Hitlerova nástupu k moci až do konce druhé světové války.
Svazek Eseje a kritiky přináší výbor z autorových textů vytvořených v období let 1971–2016. Milan Nápravník (1931–2017) byl český surrealistický básník, esejista, dramaturg, autor rozhlasových her, malíř, fotograf a sochař.
Psaním rozhlasových her se Milan Nápravník začal intenzivně zabývat po roce 1968, poté co emigroval do Západního Německa. Texty pro rozhlas představují v rámci jeho tvorby zcela zapomenutou oblast, a nutno podotknout, že zcela neprávem.
Básnická sbírka obsahuje texty z let 2014–2022. Autor se zabývá nejen všednodenností v digitální kultuře a zkoumá, jak se popisnost jazyka komprimuje, je-li vztažena k digitalitě, ale píše i o ránech, probouzení či vztazích.
Filmařskou trilogii tvoří dramatické texty FA(R)MU, FAMUSTEIN a NAPROTI FAMU. Jak prozrazují už názvy, jejich společným tématem je Filmová akademie múzických umění, instituce vzdělávající budoucí tvůrce nejvlivnějšího uměleckého i zábavního žánru, instituce, v níž se „v malém“ nejvýrazněji obrážejí společenské rozpory a topografie mocenského boje.
Soubor krátkých próz přináší mikropříběhy skutečných osobností, postav z obrazů či knih i vymyšlených podivínů, zasazených povětšinou do reálných kulis (např. historické Francie, Anglie, Číny, Bolívie, Brazílie, ale i Prahy v blízké budoucnosti bez elektrické energie).
Metafyzická trilogie je souborem tří divadelních her S. d. Ch., napsaných v letech 2017–2018, které spojuje přítomnost metafyzické roviny, umožňující pojímat realitu se zvláštním odstupem a nadhledem a zároveň s ní pracovat bez ohledu na možné a pravděpodobné.
Svazek přináší korespondenci Milana Nápravníka s jeho bývalým spolužákem z FAMU Karlem Köcherem, která probíhala prostřednictvím mailů v letech 2007–2012. Zahrnuje široké spektrum témat a poloh – od osobně laděných pasáží přes pojednání o literatuře, výtvarném umění, filozofii, matematice až po hodnocení kulturního, společenského a politického vývoje.
Román Candido (1977) se svým titulem prezentuje jako remake Voltairova románu z roku 1759 Candide aneb o optimismu. Leonardo Sciascia tu reprízuje slavnou Voltairovu postavu: prosťáčka Candida, „divocha“ plného idealistické důvěry v náš svět jako „nejlepší z možných světů“ – důvěry, jež se v konfrontaci se skutečností postupně rozkládá.
René Crevel (1900–1935) patřil k jádru surrealistické skupiny, v níž proslul zejména průzkumem snových stavů. „Jako se někdo rodí modrooký, narodil se on jako vzbouřenec,“ napsal o něm Philippe Soupault.
Zlatý pavilon (Kinkakudži, 1956) je dramatický příběh z poválečného období o neduživém koktavém novicovi, jehož si krása Zlatého pavilonu podmanila natolik, že nebyl schopen vést normální život. Předmět svého obdivu se rozhodl ovládnout tím, že ho zničí.
V polovině 60. let odchází Living Theatre do Evropy, aby uskutečnil rozchod s americkou kulturou a šířil myšlenku anarchistické revoluce. Během pobytu v Evropě vytvoří soubor několik inscenací, které zobrazí téma revoluce pomocí řady nových scénických postupů.
Novela Vějíře markýze de Sade začíná jako protokol z procesu s fochérkou Gabrielle, výrobkyní okázalých a obscénních vějířů pro svého přítele, autora skandálních sexuálních vizí a vězně revolučního režimu.
S překotnou autoterapeutickou mnohomluvností vypráví autor, podepsán iniciálami S.d.Ch., o svém rozervaném životním příběhu, své tvorbě v mnoha uměleckých odvětvích a svých neklidných vztazích s celým světem. K druhému vydání autor připsal následující text: Před deseti lety jsem si poznamenal: Dnes už mohu svou Studenou vlnu vydat. Přešla.
Věčně budoucí ministr kultury Tutanchamon, řečený Tutáč, ten, který prosadil 75 % státního rozpočtu pro svůj rezort, tato lhostejná triumfující šelma inspirovaná hegemonií egyptských faraonů a pojímající svůj úřad jako (nad)vládu nevyzpytatelného absolutistického sarkastika, tento původce nesmrtelné Knihy Tutáč, pokračuje s podporou sekretáře Slávka
