Kniha se zabývá překotným vývojem žurnalistické profese v letech 1989 až 1994. Samotný příběh české novinařiny začíná již „přestavbovým prologem“, v němž se popisuje dosavadní tradice žurnalistiky, tedy nejen oficiální proud ve státem a stranou dozorovaných médiích, ale i sílící tradice samizdatová či exilová.
Jak fungovala propaganda a cenzura v mediálním prostředí pozdně normalizačního Československa? Kde si oficiální konsenzus v autoritativním státě vynucovala represe a kde se stačilo spolehnout na jemnější donucovací prostředky?
