Sbírka představuje život takový, jaký ho každý z nás prožívá. Zobrazuje ho reálně, bez přikrášlených okamžiků na sociálních sítích. Najdete zde básně krátké i dlouhé, humorem protkané i slzami promáčené, obsahující světlo, ale i tu nejčernější tmu.
Poezii zdobí kde co. Málokdo v ní však hledá poctivost. A protože Dominik píše poctivě, je na světě o něco méně opuštěnosti. Pracuje se slovy, nikoliv jen s pocity a emocemi. Dokáže demonstrovat fakt, že vědět znamená sedět a mít mozoly i na prdeli... Po čertech ďáblech hledat prameny, „jako by hluchý kladl prsty na flétnu“.
Neodkladnosti, o kterých se mluví nejasně a mlčí přesně. Od sebe přes svět zpátky k sobě. Neustrnout, ale udržet si klid, nejvíce nestabilní věc. Nebýt tu zbytečně, ale nepřevážit se, ať to občas trochu groteskně a ironicky popíchne. A ostatní? To je jedno, to je jejich věc. Tohle je úryvek z člověka.
Chceš si Bibli přečíst za pouhý jeden den? Chceš se v Bibli vyznat za pouhopouhý jeden měsíc?
Silná autobiografická výpověď Romana Szpuka, básníka, meteorologa, jednoho ze samotářů z knihy Raději zešílet v divočině. Soubor veršů ze třinácti plodných let doprovází autor téměř 40 ilustracemi malovanými přírodním uhlem. Celkem 11 oddílů odhaluje intenzivní básníkova životní období, často inspirované jeho pobytem na Šumavě.
Výbor Bubásně z díla německého básníka Christiana Morgensterna vznikl ve spolupráci překladatelů Jany Pokojové a Jana Januly a ilustrátorky Karoliny Žitné. Prostřednictvím „nových“ slov a magických obrazů se tito autoři snaží vlákat do podivuhodného světa Morgensternovy poezie novou generaci čtenářů.
Druhá kniha básnířky Andrey Vatulíkové (1984) přichází jedenáct let po výrazném debutu Ona je ten tragický typ... Neobsahuje tak pouze úzký výběr textů, jakýsi créme de la créme, ale bohatý a velkorysý výbor z tvorby za více než deset let. Je to široký, rozvodněný proud, který s sebou nekompromisně bere vše, co mu přijde do cesty.
Poezie je svět, který nelze nakreslit, vyfotografovat nebo zfilmovat. Něco, co se připomene třeba až po dlouhých letech. Poezie je pojmenováním pro to, co člověk sám pojmenovat neumí, ale teprve když je to pojmenované, může o tom začít myslet. Pocity, kteréby si nepřiznal, pocity, kteréneznal. Zhoupnutí se na vlnách jazyka, hudby slov, rytmu slabik. Víc asi nic.
Devadesát sedm okamžiků je soubor necelé stovky neortodoxních haiku, která vznikala mezi lety 2016-2021. Poetické záznamy vedené touto nejstřídmější existující básnickou formou rozeznívají okamžiky rozličných chutí a tvarů.
Básnická sbírka Martina Švandy. Poslyšte příběh o domově, kde z všedních předmětů vyskakují báje. Příběh o dvou lidech, kteří plynou vedle sebe, aby lépe vzdorovali tmě. Lahodné kouzlo Švandova vyprávění zůstalo, ale světlo vržené na děj teď víc řeže. Klávesy jsou bílé i černé a toto střídání je třeba přijmout. Síla tvoření.
Reflexe všedních dnů. Reflexe pocitů mladé ženy, která je každý den konfrontována s očekáváním okolí, s vlastními cíli, s vlastní identitou. Tlak, který se někdy nedá vydržet. Tlak, který se musí vykřičet, aby si člověk zachoval chladný rozum. Básně crov02 jsou anatomií dnešní doby a našich životů. Syrové, nekompromisní, upřímné.
Desítky písňových textů Jáchyma Topola z let 1979 až 2020 dosud nebyly edičně zpracovány a souhrnně vydány. Náročného edičního úkolu se ujal Petr Ferenc, který shromáždil všechny Topolovy písňové texty, roztřídil je, sestavil, okomentoval a doplnil úplnou diskografií.
Roman Telerovský ve sbírce Šupinami a umělým chrupem, v níž shrnuje básnické texty z let 2014–2021, opět rozvíjí svůj nezaměnitelný a osobitý pohled nejen na okolní svět, jeho vnímání, ale především nechává v různých polohách rozeznívat vlastní subjektivitu, stejně jako ty nejvnitřnější motivy, obsese i nepřeslechnutelné samomluvy a podezřelá
Název Spády odkazuje nejen k veršovému spádu, tedy formálnímu aspektu básní, ale také ke sklonu svahů, vodních koryt a cest a – v přeneseném významu – k tíhnutí mysli člověka, který na oněch cestách hledá bezpečný přístav.
Texty ve sbírce Někoho mi připomínáš, označené rokem vzniku, jsou dosud nepublikované básně, na které jsem náhodou ve svých rukopisech narazil. Setkal jsem se tak sám se sebou, asi o třicet let mladším. A připadá mi, že si celkem rozumíme. Setkat se sám se sebou může člověk různě.
Sbírka básní prodchnutých vírou, venkovem, moudrostí. Svou skromností a civilností výjimečný jev na české poetické scéně.
Třetí řadová sbírka libereckého básníka Jana Vozky, autora, který se snaží jít za samotný příběh, je to vyprávění o nás, ale už jakoby bez nás.
Debut Prosvítám obsahuje reprezentativní průřez autorčinou tvorbou za posledních deset let – odráží se v ní tedy celá dekáda lidského života.
Jak název evokuje, autor v textu propojuje zdánlivě protilehlé polohy a žánry, verše, zápisky, sny, cestopisné črty a povídky v jeden celek. Ústředním tématem celého textu je krajina, chůze a fenomén času; paměť míst, návraty a ohledávání vlastní minulosti a v neposlední řadě konfrontace malých i velkých dějin se vzpomínkami.