Dvě tváře

Ann, esesmanova žena, která se právě přistěhovala do Osvětimi, se v novém domově zpočátku
necítí dobře. Je vyděšená, protože ještě nikdy svého milovaného Hanse neviděla tak unaveného.
Nabývá přesvědčení, že jeho práce musí být skutečně těžká a vyčerpávající, protože
její muž je podrážděný. Nejvíc ji trápí to, že jí nechce říci, co přesně dělá, což v ní vyvolává
ještě větší neklid. Ann nepochybuje o tom, že neustálý kontakt s těmi zločinci v pruhovaných
pyžamech se negativně odráží na jeho zdraví.

Po úmorné práci v osvětimském táboře se esesmani vraceli do svých domovů, přímo do náručí
svých žen a dětí. Nedaleko za táborovými dráty pěstovali růže nebo chovali králíky,
v zahradách radostně poštěkávali psi.

O jejich pohodlí se starali vězni a místní civilisté, kteří pro ně museli pracovat. Esesmani pili
v místní kantýně, chodili do veřejného domu, jezdili
na výlety a zamilovávali se do děvčat z okolí. Některým
se život v Osvětimi tak zalíbil, že jej nechtěli opustit.
A někteří se tam vraceli dokonce i po válce.