Najnovší román autora bestselleru Meno ruže a Pražský cintorín je provokatívnym rozprávaním aj o 21. storočí. Pri čítaní tejto knihy platí: čím bizarnejšie sú denné správy, tým lepšie vidieť, kde to vlastne žijeme. Miláno 6. jún 1992. Niekto sa vlámal do bytu novinára Colonnu. Páchateľ nepochybne hľadal disketu s kompromitujúcimi informáciami, no nenašiel ju.
Od Homérových básní až po současnou science fiction, od svatých písem po komiksy, přes všechna stěžejní literární díla, o nichž jsme se učili (od Gulliverových cest po Alenku v říši divů, od Tolkiena po Milión Marca Pola), literatura po celé věky neustále vytvářela pomyslné a bájné země a promítala do nich všechna ta přání, sny, utopie a noční můry,
Kant a ptakopysk z r. 1997 je návratem k některým základním otázkám, které autor Umberto Eco formuloval ve své Teorii sémiotiky. Těmito otázkami jsou především vztah percepce a sémiózy, problematika reference, vztah mezi jazykem a realitou. Eco se bezprostředně dotýká odvěkých problémů západní filozofie, které se mezitím staly předmětem kognitivních věd.
V historii západní kultury se často objevují sklony k enumerativnímu hromadění informací, ať už se jedná o seznamy svatých, výčty bájných zvířat či léčivých rostlin a popisy králem vlastněných pokladů. Závrať nad seznamy může být omamující jak pro čtenáře, tak pro autory. Poetika seznamů se objevuje napříč v celé historii literatury.
Do výboru Poznámky na krabičkách od sirek (La bustina di Minerva) zařadil Umberto Eco ty nejzajímavější ze sloupků, které v posledních deseti letech vycházely pod stejným názvem v magazínu Espresso.
Umberto Eco v publikaci Skeptikové a těšitelé analyzuje jednotlivé podoby kultury a pseudokultury a jejich přijetí "konzumentem". Jak dochází k tomu, že právě v těch strukturách, v nichž fungujeme, přestává být strategie touhy neutrálním nástrojem, který je tu od toho, abychom byli všichni šťastní a veselí?
