Kdo si hraje, nezlobí. Kdo se klouže, hraje si. Fenoménu hry autorka rozumí jako pohybu ve smyslu „radostného sklouznutí se po skutečnosti“. Hra v různých svých aspektech a formách (mezi něž patří i karneval) je zde tematizována jako specifický fenomén pohybu, pohybu lidské existence, pohybu jako rozumění světu i sobě ve smyslu pochopení pravidel hry.
Kniha je druhým společným textem obou autorů, jakousi odbočkou mezi dvěma velkými spisy - AntiOidipem a Tisíci plošinami. Text vznikl na pozadí konceptů rozvinutých v AntiOidipovi (kterého lze s jistým posunem nazvat antipsychoanalytickým traktátem), hlavním tématem je však Kafka sám a problémy imanentní jeho dílu.
Kniha Proust a znaky dobře ilustruje Deleuzovu definici filosofie jako tvoření pojmů. Deleuze v ní vytváří pojmy filosofické a současně proustovské. Pracuje s nimi v systému, který je blízký Proustovu Hledání, objevně popisuje proustovské universum a odkrývá vnitřní linie Proustova díla, v nichž se dílo samo přesahuje a rozvíjí k jiným dílům a jiným autorům.
Nietzsche a filosofie je klíčovou monografií Deleuzova raného období.
Děj románu Oba dva je zasazen do meziválečné Pitešti, kde dojde k záhadné vraždě starých manželů, pověstných svou lakotou a lichvářstvím. Pátráním je pověřen mladý ambiciózní vyšetřující soudce, odkojený četbou detektivních románů; případu v ulici Naděje se ujímá s vidinou, že se stane počátkem jeho hvězdné dráhy detektivního génia.
Výbor z Foucaultových článků a rozhovorů, který dokládá proměny jeho myšlení od 60. let až do jeho smrti.
V knize se Foucault pokouší objasnit metodologická východiska svých tří předcházejících historických studií.
Třetí díl Věštění v antickém Řecku s podtitulem Země a mrtví přináší ve třech oddílech výklad pěti skupin induktivních věštebných technik, jež byly využívány v řecké a římské antice nebo ve středověku.
Je dnes filosofie možná? Lze ji definovat? Jaký vztah ji pojí k oblastem jako umění, politika, láska nebo věda? Je či může být filosofie systematická?
Ságy označované jako „lživé“ začaly vznikat na Islandu na počátku dvanáctého století. Otevřeně a bez ostychu se prohlašují za literaturu, jejímž hlavním cílem je bavit, a neváhají proto často sahat po tématech, jež bychom v klasické staroseverské literatuře našli jen okrajově či vůbec: sexu, magii či brutalitě.
Fascinující text francouzského filosofa Gillese Deleuze přehýbá Leibnizovy barokní koncepce do naší epochy poznamenané podobně jako baroko ztrátou racionalistických a pozitivistických jistot, a z mnohých perspektiv nahlíží na zásadní problémy uspořádání světa, jako jsou například otázky duše, Boha, potenciality, singularity či mnohosti.
Výběr z esejů psaných pro „rubriku tandemů“ revue Orizont. Setkávají se zde dva způsoby zpracování, dva lidsky a genderově distinktivní pohledy. Autoři reagují na více či méně jarmareční zprávy ze světa a vedou s nimi dialog.
Ve svém originálním básnickém projektu se autor, který je zároveň původcem grafické podoby knihy, vyrovnává se sevřeností abecední formy. S lexikem, kterým ji vyplňuje, nakládá s volností, v níž lze vystopovat vzdálené odkazy dadaismu a surrealimu.
Michail Bakunin, ruský filozof, revolucionář a anarchista, představil ve svém nejznámějším textu nazvaném Bůh a stát výklad společenského vývoje, podle nějž člověk překonává stadium zvířete a božského otroctví díky své schopnosti vzpoury. Stát a náboženství ve službě kapitálu ničí svobodu a důstojnost člověka.
Studie Raymond Roussel (1963) je jediná Foucaultova kniha věnovaná jedné konkrétní osobnosti. Nejde zde jen o důkladný rozbor díla jedné z nejzajímavějších a nejbizarnějších postav francouzské literatury, díky němuž Roussel po dlouhém období zapomnění vstoupil do povědomí čtenářů, ale také o vybudování určité teorie vztahu mezi subjektem, řečí a světem.
Učebnice modlitby Hanse-Wernera Schroedera vzešla z jeho dlouholeté zkušenosti kněze a učitele kněžského semináře a byla původně psána právě pro ty, s nimiž jako farář a učitel pracoval ve své domovské Obci křesťanů a v antroposoficky zaměřených kruzích.
Kniha je věnována historii staroseverského práva od mlhavých pohanských počátků v době vikinské po období 13.–14. století, kdy se Skandinávie přijetím královských zemských zákoníků zařadila do proudu středověké křesťanské právní kultury.
Filosofie tělesnosti dějin přináší zcela nový pohled na historiografii a na její metody. Autorovo kritické myšlení odkrývá a překonává různá, i akademická klišé a dokáže nahlédnout a přečíst přehlížené symptomy.
Druhý díl studie souborně nazvané Věštění v antickém Řecku nese titul Tělo a sny a ve své první části přináší výklad věštebných technik soustředěných především na tělo, jež byly z velké části využívány nejen v antice, ale i později ve středověku.