Často a s oblibou se říkává, že herectví ‘je jen jedno’. Nevyžadují ale různé divadelní druhy a žánry odlišné přístupy k performanci příběhu, který je základem každého divadelního díla? Jak označit interprety operet a muzikálů – jako herce, zpěváky, hrající zpěváky, zpívající herce nebo zcela jinak? Liší se herectví v operetě a muzikálu?
Poněkud neobvyklý název knihy odkazuje jednak k negativním sebedefinicím, které jsou pro Ivana Vyskočila charakteristické (Nedivadlo, Nehraje se), ale zároveň napovídá, že se tu o Vyskočilových fabulích – ať už mají podobu povídek, nebo divadelních scénářů – uvažuje a píše v souvislostech s příběhy jiných vypravěčů.
V druhém, úplném a revidovaném vydání studijního materiálu pro předmět světelný design určený scénografům jsou spojeny původní dva díly a doplněny o závěrečnou část třetí. Studijní text byl aktualizován tak, aby reflektoval poslední vývoj v oblasti scénického svícení: novou generaci svítidel LED nebo počítačové technologie pro řízení a programování.
Johanes Itten byl expresionistický malíř, designér, profesor a vizuální teoretik úzce spojený s Bauhauskou školou. Ve své nejvýznamnější knize Umění barvy představuje různé přístupy k barvám a ilustruje teoretické koncepty na bohatém spektru plnobarevných reprodukcí světových umělců. Neopomíjí přitom ani intuitivní vnímání.
Soubor navazuje na vyhledávané dvoudílné Orchestrální studie pro klarinet (NAMU 2018) a je určen především studentům konzervatoří a vysokých uměleckých škol. Jedná se o práci mimořádně objemnou počtem uvedených skladeb i rozsahem jednotlivých partů dle jednotlivých typů nástroje sopránový, altový, tenorový a barytonový saxofon.
Tento kreativní průvodce herním designem odhaluje tajemství tvůrčího procesu a nabízí přehlednou a srozumitelnou analýzu formálních i dramatických systémů s pomocí příkladů populárních her, ilustrací designových technik a cvičení, která jsou vyladěna tak, aby zlepšila vaše znalosti fungování herních systémů a dala vám k dispozici dovednosti i nástroje, jež
K čemu se vlastně filmařovi hodí zvukař? Jaká je úloha zvuku při natáčení? A při přípravách? A v postprodukci? A jak to, že ten samý zvukař někdy dodá perfektně čistý zvuk a jindy ne? A proč by měli zvuk řešit i tvůrci nezvukaři? Co je potřeba zajistit, aby zvuková stránka vašeho filmu byla co nejlepší?
Malý rozsah a kompaktní formát představují půdorys, na kterém lze zhuštěnou formou nabídnout vše, co je k tématu scenáristiky potřebné znát: látka, dramatický vzorec, žánr, rozvíjení zápletky a budování napětí.
Karel Haloun (1951) je výtvarník, grafický designér, publicista, editor, kurátor, nehrající člen kapel Jasná páka a Hudba Praha a docent UMPRUM. Tato kniha ho představuje jako „undergroundového“ autora sedmi pozoruhodných dramatických her a hříček: (Stříbrný) medvěd, (Skoro) dobrá píseň, Konec hry (s nadějí), Syflárna, Vicemistři, Na výletě a Zakousli pejska.
Michal Hýbek nebyl jen kameraman disentu, byl všestrannou osobností s kontakty a zájmy v oblasti hudby, výtvarné kultury a divadla, o kterých přinášel svou tvorbou svědectví. Byl mimo jiné autorem prvního dokumentu o Václavu Havlovi a také jednou z hlavních postav Originálního videojournalu.
Co je to performativní filosofie a jakými tématy se zabývá? Jak souvisí filosofické myšlení s divadelní tvorbou?
Autorka vychází z vlastních dlouholetých zkušeností a čtivým a zajímavým stylem zprostředkuje nejen studentům, ale všem zájemcům o herectví vlastní teoretické poznatky a názory nejen své, ale i významných osobností kinematografie. Kniha je impulzem k přemýšlení i vyzkoušení vlastních sil v tom krásném i těžkém umění i řemesle, kterým herectví je.
Kolektivní monografie obsahuje čtyři vzájemně se doplňující studie k tématu soudobé hudby. Studie Vladimíra Tichého a Tomáše Krejči se soustředí na páteřní teoretické problémy hudby 20. a počátku 21. století: materiálové prvky (tónový a zvukový materiál) a strukturační principy. Tyto studie směřují převážně do oblasti kompoziční.
Kniha Česká škola neexistuje přináší jedinečný pohled na Československo očima cizince, který v Praze prožil jedno z nejdůležitějších období svého života. Goran Marković (*1946), velká osobnost jugoslávské, resp. srbské kinematografie, studoval režii na FAMU v druhé polovině šedesátých let.
Záměrem této knihy je zkoumání divadla v širších mediálních (a nikoli pouze uměleckých) souvislostech.
Souhrnné vydání obou částí skript teoretika a pedagoga dramaturgie se v první části věnuje základům praktické i teoretické dramaturgie s důrazem na vztah dramatického textu k jevištní interpretaci z hlediska dramatické situace, druhá část nahlíží problematiku jevištního výkladu dramatického textu z hlediska dramatické postavy.
Jak vnímáme prostředí města a jeho periferie? Můžeme je číst jako kompozici hmot onálepkovanou množstvím textových a obrazových sdělení? Podoba města je zrcadlem úrovně kultury. Lidé čtou a interpretují město na základě textu vytvořeného soukromým sektorem a státem. Co nám urbánní veřejný prostor chce říct?
Pavis přináší doposud chybějící konceptuální rámec pro analýzu divadelních, tanečních a pantomimických představení s přesahem do filmové analýzy. Kniha provede čtenáře od detailu hercova výrazu a gesta až po společenský kontext, ve kterém dílo vzniklo.
Monografie se zabývá medialitou díla Karla Teigeho a Vítězslava Nezvala, dvou vůdčích postav českého poetismu, z pohledu filozofie médií. V duchu uvažování Marshalla McLuhana, o které se Martin Charvát opírá, nejsou pro něj média neutrální prostředník, nýbrž způsob vidění a pociťování, který determinuje lidskou zkušenost.
Fotografie byla od počátku využívána cestovateli jako v porovnání s do té doby rozšířenými kresbami objektivní médium k zaznamenání vzdálených objektů a míst. Už v roce jejího vynálezu (1839) zachytili francouzští cestovatelé pomocí daguerrotypie egyptskou sfingu. Mezi českými cestovateli se nová technologie ujímala pomaleji, ve druhé polovině 19.