Petra Kukala jsme v jeho předchozích sbírkách poznali jako citlivého polabského portrétistu, stejně jako básníka upírajícího zrak za obzor smyslově hmatatelné skutečnosti, kde se vidění a vědění stává jistotou jiného druhu. V Předposledním vlaku ho poznáváme i jako básnického „chvilkaře“, tedy lyrického komentátora každodennosti.
Novou sbírku Ivana Wernische bude obeznámený čtenář právem vnímat jako jedno z básníkových vrcholných děl.
Petr Stančík se ve své próze originálním způsobem ujal protektorátní městské legendy o superhrdinovi vzdorujícím nacistům a nabízí skvělou kombinaci napínavého příběhu, historického poučení a přesně odměřené dávky humoru. Nadnášejí létající talíř tibetští mniši? Jak skončí apokalyptický silvestr s jedlým nábytkem u Hermanna Göringa?
Nový román Petra Stančíka (Magnesia Litera 2015 za prózu) se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů.
Mladá aristokratka Marie Kostková z Kostky opět řeší nezáviděníhodné problémy. „Nejchudší zámek v Čechách“ zůstává věrný svému označení, a tak tu hraběcí rodinka ani personál rozhodně nemají ustláno na růžích.
Dva dlouholetí kamarádi a někdejší kolegové-učitelé se už pár let živí poněkud lukrativnějšími profesemi: jeden jako gigolo a druhý jako nájemný vrah. Aby si od svých náročných povolání na pár dní odpočali, vyrazí na řeku Sázavu.
Málokdo z české literatury se dokázal hlídat tak důsledně, aby nepsal zbytečně. A málokdo do svého psaní investoval tolik ze svého života jako Zuzana Brabcová. Dokladem je i její finální kniha Voliéry — intimní deníková výpověď o neuroticky přecitlivělém vnímání světa kolem nás.
Průzračné i křehké, jedovaté i poťouchlé výseky ze života filmařky, básnířky, cestovatelky, matky a citlivé pozorovatelky jsou deníkovými záznamy, které mají v české literatuře 20. století bohatou tradici. Ale na rozdíl od autorů cenzurovaných a zakazovaných obzírá dnes Kaprálová pestrobarevný, zmatený, rozpohybovaný, ale svobodný svět.
Jaroslav Vrchlický!
Kniha s námi v šesti povídkách prosycených jemným humorem postupně stoupá ze stok Istanbulu a staropražského podzemí, přes přízemí brazilské džungle, uliček New Orleansu či harému damašského paši až do nadhledu Jizerských hor i australského pohoří Stirling Range.
Druhá samostatná sbírka Ireny Douskové je silná. Čím? Kondenzovanou melancholií, úsečnou obrazivostí, jazykově vzrušujícím pátráním v skulinách osobní a kolektivní paměti i přesně dávkovanými poměry racionálního a intuitivního psaní: „Odevšad táhne / Zašel na jedno / Psi štěkají / Stara panna jde dál“. Milan Ohnisko
Petr Bakalář není tak snadno k rozlousknutí. Je ale mnohem zajímavější tvor, než jak ho představuje dobrovolný útvar ideových odpůrců, kteří nestrávili zejména Bakalářův provokativní titul Tabu v sociálních vědách (2003).
Je to jen pár slov úvodem, avšak je mi poněkud úzko z tíhy významu, kdy po opakovaném čtení výjimečné sbírky jsem se pustil tam, kam nás Ondřej Fibich napoprvé vedl, k obrazům ženy „ztracené v zeleni“. A při svém jinotajném hledání jsem si uvědomil zcela konkrétní fakt, že ze Strakonic do Janovic vede cesta kolem nás.
Nová próza Sylvy Fischerové Bizom aneb Služba a mise se odehrává v naší současnosti. Nezvykle komponované vyprávění má mnoho rovin, vrstev a záhybů, přičemž krouží kolem základních otázek vztahu mezi jedincem a společností: Co je lidský osud, proč se rodíme, do čeho se rodíme, co jsou dějiny? V čem spočívá svoboda? Co dělat dál?
Martin Reiner vydal v lednu 1996 sbírku s názvem Decimy. Od té doby napsal devět dalších knih – a za tu poslední, román Básník o Ivanu Blatném, získal Cenu Josefa Škvoreckého a Knihu roku Magnesia Litera.
Martin Fahrner je živým důkazem toho, že autor, jenž neustále nepublikuje, je mrtvý. Ale zároveň i důkazem toho, že když napíše knihu, která se čtenářům usadí v povědomí, není to tak docela pravda… To se Fahrnerovi povedlo hned „prvotinou“ Steiner aneb Co jsme dělali z roku 2001.
Biomanžel je volným pokračováním Vieweghova bestselleru Biomanželka (2010), kterého se prodalo více než sto tisíc výtisků a dočkal se úspěšného divadelního zpracování. Známému spisovateli Mojmírovi praskne v cíli pražského maratonu aorta, a někdejší sebevědomý světák se tak na několik příštích let změní v komicky neurotického pacienta.
Brněnské povídky tvoří v jeho díle nepochybně jeden z jeho tvůrčích vrcholů. Čím zaujmou okamžitě, je autorova přímo posedlost příběhem, vyprávěním.
Nová próza Michala Viewegha se jmenuje podle jedné ze třinácti povídek, která knihu také uzavírá. Autor svou oblíbenou postavu – Oskara – vystavuje kritickým životním momentům: manželskému stereotypu, nevěrám či jisté smrti, kterou sice Oskar přežije, ale s těžkými následky. Jedním z nich je rozvod.
Jak se stalo, že praotec Čech stanul na Řípu a Češka ve vedení Fondu národního majetku… Proč se Cyril a Metoděj těšili do sámošky… Jak se Kolibřík s Mazánkem snažili nezištně pomoci Karlu IV.