Zostření mezinárodní situace na začátku osmdesátých let 20. století vedlo k nové eskalaci studené války, která se odrazila na tvrdosti represí komunistického režimu vůči Chartě 77 a undergroundu.
Próza Popis jednoho zápasu je prvním Kafkovým rozsáhlejším literárním pokusem, který se dochoval. Je to typ experimentální literatury, avšak ne ve smyslu programového experimentu, jaký známe ze soudobého i pozdějšího modernismu a avantgardy.
Ozbrojený konflikt hrál při formování středověkého světa ústřední roli. Války lidé využívali k vytváření, rozšiřování a obraně svých komunit, ale rovněž k potvrzení své vlastní identity.
Dílo dosud roztroušené po časopisech a novinách, 23 rozhovorů (doplněných o 170 fotografií), které PZ poskytl médiím v uplynulých třiceti letech. Nerad hovořil o sobě, spíše se snažil zprostředkovat vlastní vnímání, jakési vnitřní obrazy, té části uměleckého projevu, která jím momentálně prostupovala, ať už to byla hudba, poezie, výtvarné umění.
Vzpomínková kniha Petrušky Šustrové přináší osobní svědectví o událostech, o nichž je někdy těžké mluvit a ještě těžší si je lze dnes představit: Výslechy na Státní bezpečnosti, neustálá šikana, konspirace, vězení, ale také zákulisí českého disentu a vlastní každodenní život plný strastí, ale i humoru a radosti.
Román Nic je závažnou zprávou o mladých lidech. V čem vidí smysl svého života. Jak snadno se mohou pod tlakem vrstevníků proměnit v násilnická monstra. Pomůže jim vlastní svědomí najít cestu zpět?
Málo známý text Ladislava Klímy vydaný na sklonku dvacátých let nejprve jako anonym. Drobná, ale úderná próza, v níž autor vede disputaci nad tématy postavení člověka v kulturním a sociálním prostředí, zaobírá se například kumulací bohatství či nesmyslností válek, hledá směr, kterým se ubírá moderní civilisace.
V životě, kde jsou hodnoty odvozovány od kasovních trháků a lidé touží po nejnovějších technických a módních vychytávkách, kde svůj názor odvozují od bulvárních drbů a jsou líní přemýšlet nad složitými otázkami, čelíme vážnému riziku, že ztratíme citlivost a přestaneme vnímat utrpení druhých.
Životopis věhlasného esejisty Michela de Montaigne je závěrečným dílem Stefana Zweiga, které napsal v posledních týdnech svého života.
Úvahy o zlu a rozmanitosti jeho forem a projevů, kritika církve, která institucí ďábla vytváří v lidech pocity strachu a zajišťuje si tak jejich poslušnost. Strach je podle Drewermanna každému jedinci vštěpován na samém počátku jeho individuálního života.
Přítomnost Čechů a Slováků zaznamenáváme na samém jihu afrického kontinentu v průběhu několika posledních století. Jsou mezi nimi cestovatelé (např. Emil Holub), nebo misionáři (Georges Schmidt či Zdeněk Čížkovský). Nejsilnější migrace do Jihoafrické republiky se však udála po srpnu 1968, kdy z Československa odešlo kolem pěti tisíc lidí.
V padesátých letech 20. století se architekti museli podřídit nekompromisním dogmatickým požadavkům, aby jejich stavby naplňovaly pokrokové kulturní dědictví, socialistické obsahem, národní formou, s důrazem na umělecké mistrovství, pravdivost, vysokou ideovost a stranickost.
Geografie Edenu je kniha o umění, poesii a krajině, v níž autor pátrá po kořenech a výhoncích plíživé hrůzy, číhavého děsu a tichého zkoprnění. Ze svých osobních archivů Linhart vytahuje na povrch polozapomenuté či zcela opomíjené autory a jejich díla a svou originální interpretací nabízí jiný pohled na umění. Kniha je rozdělena do čtyř oddílů.
Poprava Vladislava Vančury evidentně splnila to, co od ní nacističtí představitelé očekávali. V české společnosti vyvolala zděšení a strach. Otřásla kdekým.
V nacistickém Německu bylo jen v Drážďanech mezi lety 1934-1945 popraveno gilotinou 892 Čechoslováků. Většina z nich se aktivně stavěla proti německé okupaci. Dvojjazyčná česko-německá kritická edice obsahuje životopisy odsouzených k smrti a kolem stovky posledních dopisů, které mohli napsat příbuzným.
Křesťanská pokora či zatracení, sadismus či metamorfózy pohanských témat: s pomocí analýzy čtyř deskových maleb Sandra Botticelliho, ilustrujících jednu Boccacciovu povídku, odhalíme, jak se u tohoto velkého malíře nahota splétá s krutostí a krása s neklidem, přičemž jeho dílo čerpá své základní postupy ze snu a z fantasmatu.
V reportážích ze srpna 1934 popsal Jiří Hejda změny, kterými procházelo Německo po nástupu nacistů a zejména po tzv. Noci dlouhých nožů. O rok později, v roce 1935, pak mapoval situaci v Československém pohraničí, které se potýkalo se značnými ekonomickými problémy. Při psaní reportáží vycházel Jiří Hejda z osobních zážitků a rozhovorů.
