Psychologicky laděný příběh dvou bratrů, Adama a Rudolfa, je zasazen do reálií světa současného byznysu, prostředí slábnoucí umělecké slávy a exotického koloritu Thajska, kam Rudolf odjíždí hledat své nové štěstí a identitu.
Na jednotce intenzívní péče přichází částečně k vědomí muž, který neví kdo je a co se s ním stalo. Funguje mu jenom sluch a čich, je napojen na umělou ventilaci, tělo je medikamentosně hluboce relaxované. Z úryvků hovorů ošetřujícího personálu zjišťuje, že prodělal těžké poranění hlavy s nejistou prognózou.
Mistrovská povídka z roku 1953 v překladu Jiřího Reynka a s ilustracemi Pavla Čecha. Stylově čistá a dějově jednoduchá povídka vypráví o prostém, osaměle žijícím pastýři ovcí ve vyprahlé a vylidněné Provenci, s nímž se v roce 1910 poprvé setkal a který tiše a bez nároků na vděk, den co den sázel v okolních kopcích stromy.
Knihu mysliveckých povídek nazvanou Vůně jehličí napsaly Jindřiška Gurková a Iva Hoňková jednak na vlastní náměty, jednak na náměty řady přátel a známých. Všechny tyto povídky mají vztah k lesu nebo myslivosti, zkrátka k přírodě.
Hlavní hrdina, v Chorvatsku známý spisovatel, přijíždí do Paříže, Mekky umělců, aby zde prosadil vydání svého posledního románu. Dočasně se živí pouličním kreslením karikatur pro turisty, do jeho života zasáhnou vztahy s několika ženami, okolnosti ho však stále více táhnou k okraji společnosti.
Duškova próza Pěšky do nebe uchvacujícím způsobem demonstruje princip životního příběhu, či lépe příběhů jako zásadního impulzu pro příběh zachycený textově.
Křehká výpověď o světě dospělých viděném očima dětí, stejnou měrou však i drsný obraz nazírání dospělých na dětský svět. Citlivě (v ich-formě) napsaná kniha o životě dívky na pomezí dětství a dospívání. Svou matku smí oslovovat jen křestním jménem, aby jí nepřipomínala předčasné mateřství.
Kniha Naivní rostlina Bálinta Harcose vzbudila po svém vydání v roce 2006 v Maďarsku značný zájem. Mladý muž se rozhodne důsledně rozejít se vším, čemu věří (se svými niternými přesvědčeními a pravdami), i se všemi svými milovanými, k nimž je poután (se svou rodinou a se svou láskou). Svůj plán líčí v monologu připomínajícím vodopád slov.
Mistrovská povídka z roku 1953 v překladu Jiřího Reynka a s ilustracemi Pavla Čecha. Stylově čistá a dějově jednoduchá povídka vypráví o prostém, osaměle žijícím pastýři ovcí ve vyprahlé a vylidněné Provenci, s nímž se v roce 1910 poprvé setkal a který tiše a bez nároků na vděk, den co den sázel v okolních kopcích stromy.
Obyvatelstvo stárne a stárne, do penze odcházejí silné populační poválečné ročníky, ale současně ještě žijí jejich rodiče. Automaticky se předpokládá, že svým rodičům budou věnovat péči jejich dcery. Linie matka-dcera, dcera jako pečovatelka o stárnoucí a staré rodiče, je v této společnosti považována za samozřejmost.
Ledové stopy zapomnění je druhá kniha Moniky Plocové na společné téma – závislost na alkoholu, drogách, hracích automatech… Vypráví příběhy žen, které se sešly v léčebně závislostí, aby každá po svém našla možnosti řešení svých problémů. Žen, které se se svojí závislostí ocitly v téže léčebně o pár let později než autorka sama.
Poslední sbírka Karla Šiktance Čistec je napsána se stejnou naléhavostí jako Nesmír, za nějž básník obdržel cenu Magnesia Litera. Ilustrace jsou opět dílem Jana Koblasy.
