Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou s ostentativním heroismem kanonického propagandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji už jemná jazyková distinkce v titulu.
Román Krev jsem psal rychle. Neměl jsem žádný přesný plán. Snažil jsem se popsat duševní stav úředníka, kulturního pracovníka, který po listopadu 1989 zjistil, že je odepsaný, odstavený; jeho frustrace nespočívá jen v politickém krachu, ale také v poznání, že se stal starcem. Nejprve ho samotné zestárnutí začne zajímat, má k němu takový zvláštní vztah.
V závěru románu Listář promlouvá k umírajícímu a blouznícímu hrdinovi Voloděnkovi jeho halucinace, skrze niž zcela zřetelně prosvítá obraz autora. Říká mu, aby si nezapomněl sbalit na cestu všechno, co je důležité, a Voloděnka začíná vyjmenovávat některé ze svých vzpomínek.
Ve sbírce makedonského básníka Kvarteta se ve spirituální a jasnozřivé, rozumově smyslové a hluboce emotivní, intimní a komunikativní symbióze setkávají jak evropské zkušenosti, zejména carmina figurata, Apollinairovy Kaligramy, futuristické verše ve fiktivním jazyce, surrealistická nádherná těla (cadavre exquis) a dadaistické hříčky, tak i starobylé japonské
Černá komedie o touze po moci. Příběh vůdce, podmanivé drama, ironie, při které mrazí. V nehostinném lesním prostředí žijí odvážní muži. Jeden druhému stojí věrně po boku ve chvílích bojů i v období zdánlivého klidu zbraní. Nepochybují o důležitosti úkolů, jež před nimi stojí, a spolehlivě plní rozkazy svého vůdce.
Duškova próza Pěšky do nebe uchvacujícím způsobem demonstruje princip životního příběhu, či lépe příběhů jako zásadního impulzu pro příběh zachycený textově.
Sebraný spis všetečného literáta a umělce Eugena Brikciuse, narozeného v roce 1942 v Praze, obsahuje kompletní autorovo slovesné dílo v poezii, próze, jeho studie a eseje věnované výtvarnému umění, literatuře, kultuře i fenoménům mystifikace či gurmetství a rovněž scénáře psané pro televizi a rozhlas. Texty, vznikající od 60.
Je známe, že každú formu, po ktorej Ľubomír Feldek siahol, doviedol k formálnej dokonalosti a priblížil ju zároveň širokým vrstvám čitateľov. Dnes mnohí poznajú sonet, rispet či trebárs malajzijský pantun práve v jeho podaní. Feldek je však na rozdiel od podobne vybavených autorov, akých rozhodne nie je veľa, osobitý ešte niečím.
Tátovy zápisky líčí rodičovské a rodinné svízele otce dvou drobet rozmazlených, trošku zlomyslných i jinak maličko nezvedených potomků.
Povídková kniha Alice je trochu jiná než předcházející dva tituly Judith Hermannové. Ohledává nejzazší bod — smrt. Pět úmrtí pěti mužů. Pozvolných i náhlých, čekaných i nečekaných. Provázaných na různý způsob. A ohledává rovněž, co zbude po smrti. Jak se dá se smrtí sžít. Jak žít se smrtí druhého v sobě.
Potřebujeme pozitivní vzory? A nacházíme je jen v minulosti, nebo žijí tuhle dobu spolu s námi?
Poslední kniha odkrývá zvláštní přátelství tří postav – dramatika Montyho, píšícího po hospodách a kavárnách pořád dokola tutéž hru, antikvářky Peričky, pro kterou je stále obtížnější udržet se v realitě, a svářeče Leopolda, jenž vytrvale uniká své ženě Matyldě.
Hoří – dokonale propracovaný příběh, skvostná psychologická studie. Úspěšné hudební producentce vyhoří byt, přežije jenom zázrakem. Ještě měsíce po požáru slyší podivné zvuky a vede nekonečné hovory s Larsem a Piou, kteří neexistují – jsou to jen hlasy v její hlavě. Mluví o Hjartanovi, o tom, že to ona může za jeho smrt.
Cynický, břitký, subtilní: brutálně otevřený román,“ poznamenal ke knize Muž spí kritik ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Autorka vypráví milostný příběh hrdinů, kterým nedává jména, „protože většina toho, co člověk nějak pojmenuje, se začne vzdalovat“.
Tato antologie představuje panorama postčernobylské ukrajinské povídky. Duch zařazených textů však neurčují jen pojmy katastrofa (černobylská jaderná havárie) nebo katarze (současnost), které editoři použili jako klíč k vymezení časového pásma, v němž hledali texty pro tuto knihu.
Křehká výpověď o světě dospělých viděném očima dětí, stejnou měrou však i drsný obraz nazírání dospělých na dětský svět. Citlivě (v ich-formě) napsaná kniha o životě dívky na pomezí dětství a dospívání. Svou matku smí oslovovat jen křestním jménem, aby jí nepřipomínala předčasné mateřství.
Odpověď na otázku, kde nejsme doma, není tak zřejmá. Chceme-li ji znát, měli bychom alespoň tušit, kde doma jsme nebo být můžeme. Cestujeme po světě stále rychleji, a náhle jako by byl malý k tomu, abychom našli místo, kam patříme. Tato kniha je unikátní cestopis napříč Evropou. Nechybí nic z typických znaků tohoto žánru.
Prkna, která znamenají svět, mohou být značně vratká. Respektive jsou světem, v němž realita přechází ve fantazii a sny. Stejně jako na scéně hrají herci někdy vědomě a jindy nevědomky v zákulisí i v osobním životě. To však neznamená, že to neprožívají. Naopak, zjitřené, mnohdy hyperbolizované pocity se přenášejí z divadla do civilu.
Strhující příběh této novely je popsán v rozhovoru hlavního hrdiny, stíhaného za vraždu, se soudní znalkyní, psychiatričkou. Mimo jiné zde autor, významný představitel hnutí gayů, mezi řádky sděluje, že v milostném vztahu je fakt rozdílnosti pohlaví nepodstatný, jde spíše o náhodu.