V Kyjevě jsem uslyšela hlas, který ke mně promlouval současností a napřímo: schylovalo se k invazi ruských vojsk na Ukrajinu. Žadan četl v jednom z klubů své básně, naprosto civilně, bez patosu.
...jako adam dávající jména rostlinám a zvířatům. vidět a pojmenovat, vidět a pojmenovat: o moc víc nedělám. Výbor Jakuba Guziura zachycuje tvorbu amerického básníka a výtvarníka Roberta Laxe od 60. let, kdy básníkovu předchozí, poměrně tradiční lyriku nahrazuje básnická fenomenologie jazyka a metafyzické dohady ustupují noetickým otázkám.
Nejezděte na vesnici za babičkou, raději tam rovnou vyrůstejte, dokud si nezačnete všímat, kde to vlastně jste. Je tohle dospělost, ptá se trávy ve stráni mladý muž s kosou. Ano, odpovídá mu stráň. Lubomír Tichý (2003) studuje bohemistiku na Filozofické fakultě UK. Jeho básně se objevily v tištěných i internetových časopisech (např. Host, A2, Psí víno, Klacek).
Na pláži pod obratníkem Raka se potulují mladí chlapci, vykonávají služby odvozené od pohybu slunce po obloze a konspirují, jak by se z jeho moci vymanili. V Kodani IT konzultant zmešká pracovní schůzku a místo toho se nechá svést bledým mladíkem, který ho zasvětí do obchodování s deriváty, děsivé ekonomiky, která převzala moc nad světem financí.
Kde končí vzpomínky a traumata našich rodičů, lidí, kteří žijí kolem nás, a kde začínají naše vlastní? Dokážeme před nimi utéct?
Proč modelovat budoucnost světa, když nám vlastní život protéká mezi prsty?
Druhé vydání prózy nekorektního marginála české literatury nelze žánrově ani tematicky zaškatulkovat. Skupina postarších hospodských pobratimů, ajťáci, grafici, filozofové života, vede řeči.
Soubor tří básnických knih Petra Borkovce, vydaných v minulých letech nakladatelstvím Fra, obsahuje tituly Vnitrozemí –Vybrané a nové básně 1990–2005 (2005), Milostné básně (2013) a Herbář k čemusi horšímu (2018).
Charkov. Začátek devadesátých let. Studentské byty, fotbalové stadióny, nádraží, továrny… Tři kamarádi hledají čtvrtého, aby mu sdělili smutnou zprávu o smrti jeho otčíma. Mají na to dvaasedmdesát hodin, celé tři deštivé letní dny – v cestě jim ale stojí moře alkoholu a taky trocha smůly.
Debut Hany Kosákové (1978) obsahuje jednak texty, které se vztahují k profesnímu životu pracovnice v oblasti humanitních věd, jenž ve své provozní rovině vykazuje sílící příznaky absurdity zrcadlící znepokojivé směřování celé naší civilizace.
Ukrajinský spisovatel Artem Čech byl povolán do armády v roce 2015 a strávil na Donbasu v zákopech téměř rok. Po návratu do civilu napsal sbírku miniaturních povídek či esejí Bod nula (2017) jako reflexi všeho, co viděl a zažil.
Matka byla v životě spisovatele a filozofa Rolanda Barthese tou nejdůležitější postavou. Den po její smrti, 25. října 1977, si začal vést Deník smutku. Psal jej perem, někdy tužkou, na papírové lístky (papír rozstříhaný na čtvrtiny), které potřeboval mít neustále na pracovním stole.
Obsáhlý svazek přináší prózy Karla Miloty, nalezené v jeho pozůstalosti. Nejrozsáhlejší je román Hora, který Karel Milota začal psát na sklonku 60. let a přepracoval v letech 90., kdy ho již téměř dokončil. Jde o mrazivý příběh z počátku 50.
Ten, kdo píše, přechází po provaze, jehož oba konce svírá nicota. Tato maxima charakterizuje autorské gesto, které Miroslav Olšovský rozvíjí ve své nové knize. Je to zvláštní, hraniční počin na pomezí prózy, poezie i konceptuálního psaní. Kniha je věnována Praze, ale nejedná se o místopis nebo nostalgickou vzpomínku.
Čtvrtá sbírka básní Kristiny Láníkové pracuje s napětím mezi intimitou a odosobněností, láskou a léčením, soukromím a popkulturou, vzpomínkou a medikací, niternou výpovědí a reduktivní textovou koláží, mezi vlastním hlasem a společenskými stereotypy. Podstatnější jsou ale jiné dva póly: lyrika a feminismus.
Člověk jako zbytek dohořívající mezi jinými zbytky. Jako to, co zůstane, když sám sebe zničí vyčerpáním všech forem života, vytěsňováním smrti, totalitou morálky s plným žaludkem a kultem hygieny.
Básně Jonáše Hájka se vyznačují nesobeckou otevřeností světu a upřímně míněnou starostí o jiné lidi s jejich útrapami, bolestí a bezradností. Hájek ukazuje, že je možné psát lyrickou i angažovanou poezii zároveň – a že tak nevznikají konflikty a třecí plochy.