Wudy opouští bujné alegorické bájesloví, aby se s čistou hlavou vrhl do nové výzvy a ve Voňavce ohledal možnosti intimní milostné lyriky pro současnost. Zjišťuje, že cosi zbylo.
Kromě svérázné milostné poezie, a mého vztahu k přírodě a Bohu, který je také tou poezií a přírodou, píšu o poslání a smyslu bytí, o dobru a zlu. Narození a smrt do mé knihy patří. Jiný klíč k otevření imaginace v mých básních tu patrně je, k odhalení jiným. Občas, zdá se mi, příliš senzitivity přechází přirozeně v drsný naturalismus.
Básnická sbírka Dionýsovo ucho je rozsahem nevelké dílo o dvou částech, které usiluje o reflexi současné doby, jež je postižena různými „patogeny“ (pandemie, dezinformace, štěpící se společnost). Každá z částí na danou problematiku pohlíží z jiného úhlu.
Mešuge dům je nejen intimní vyznání ženy–básnířky ale i metafora Érecu, obraz židovského státu, domova, jenž je sice bezpečným, familiárním zázemím, jehož existence je však neustále ohrožena, zevnitř i zvenku.
Krajiny skutečné i snové, sídliště i údolí s chatami. Zvířata, stromy, vítr… Kočka!
Kniha Vulturnus obsahuje básně Ewalda Murrera staré více než čtyřicet let, promíchané s básněmi mladšími, některými i velmi mladými. Uvedené básně jsou všelijaké, některé veselé, jiné vážné - pro každého něco. Setkáte se s řadou nevšedních postav.
Kniha Pozastavené stmívání přináší dva poslední básnické počiny Stanislava Dvorského (1940-2020). Autorem dlouho připravovanou skladbu Někde někdy něco a posmrtně zveřejněnou báseň Počínali jsme si jako těkající dobrodruzi. Obě básně patří k tomu nejlepšímu, co v české poezii vzniklo v uplynulých deseti letech.
Báseň se nezrodí, když autor zrýmuje pár slov. Skutečná poezie vznikne teprve, když se autor umí originálně podívat na svět. Když jej umí nejen vnímat, ale i vyložit jako básník. Tak jako Karel Klatt, laureát výroční ceny Spolku slovenských spisovatelů. Drsně poetické Klattovy texty doprovází v této knize pozoruhodné fotografie Luboše Y.Koláčka.
Básnickou tvorbu Soni Kociánové lze charakterizovat především jako osobité hledání možností vyjádření a záchytných bodů uprostřed života a světa, kde „lidé jsou prý veselí / už jen ve výčepu / nebo v posteli“; jako by se autorka snažila i svými texty dorozumět s bezprostředním okolím i se sebou samotnou na přijatelném východisku, alespoň dočasném.
Zahrajte si největší hity Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře! Zpěvník největších hitovek, jako jsou Dělání, Severní vítr, Ani k stáru a řada dalších hitů, je určen úplně všem bez rozdílu věku a pohlaví. Zpěvník obsahuje noty a akordy, tak ať se vám hezky zpívá i hraje.
Nechte se unášet na vlnách nejproslulejší básně české literární historie. Vrcholné dílo čelního představitele českého romantismu Karla Hynka Máchy otevírá dveře příběhu o lásce i smrti, zamýšlí se nad tajemstvím věčnosti a oslavuje krásu přírody.
Leden se šklebil jak Lenin, právě jsme směřovali do podzemí, odkud je nejlepší výhled do kraje, když se přišlo na to, že život je nesmysl, a basta, museli jsme si o tom vážně promluvit, museli jsme se s tím naučit žít a pracovat, psaní ovšem v nesmyslnosti překonává všechno, psaní zkrátka a dobře korunuje vola, už neandrtálcům
Je až zajímavé, kolik bolesti v sobě taková lidská duše má, a ještě zajímavější je, k čemu všemu dokáže člověka donutit a také jej i změnit. Samozřejmě na bolest každý pohlíží z jiné stránky dle vlastních zkušeností. Může se jednat o bolest fyzickou anebo v horším případě duševní.
H. M. Enzensberger v básnické sbírce Fúrie mizení prohlubuje svoje skeptické postoje vůči technickému a společenskému pokroku, vůči velkým ideám a ideologiím, přičemž reflektuje civilizační šum, postupující entropii, děsivou všednodenní šeď.
Zde soustředěné verše autorů z volného sdružení Sursum zachycují i proměny, přibližování se a vzdalování poetice druhé vlny českého symbolismu. Do tvorby vstupuje stále razantněji snovost, ne ještě s podvědomím, ale už s čímsi jako nad-vědomím.
Jaroslav Havlíček neměl smysl pro romantičnost, vždy ho přitahoval jen člověk chybující a nikoli dokonalý, poněvadž jen takový je opravdu lidský. Byl neotřesně přesvědčený pesimistický fatalista. Věřil však i ve vůli, proti osudu třeba beznadějnou, zrovna proto však i ve svém pádu velkou.
Vladimír Vokolek je autorem hluboké existenciální osamělosti, zprostředkovávající lidského měřítka zbavený, ve svém úhrnu nepostižitelný poválečný civilizační vývoj. Člověk rozkročený mezi svou přirozeností a civilizačními nároky se bez ustání sleduje, plánuje, předbíhá a zrazuje, je „stále zde a snad už příští“.
