Kniha se vrací k některým otázkám, které před více jak půl stoletím formuloval Ralf Dahrendorf. Ten tehdy v práci Homo sociologicus konstatoval, že v základu jednotlivých sociálních věd je vždy obsažena (často jako zamlčený předpoklad) určitá zjednodušená představa o tom, co je člověk.
V knize se dozvíme velmi zajímavé informace o tom, jak náš sociální život souvisí se životem po smrti i se životem před naším zrozením. Jaký důvod má např. melancholický výraz tváře mnohých dětí, které se nyní rodí. Není katastrofa světové války důkazem toho, že bez ducha to dál nejde?
Druhý svazek populárně naučné edice Munice nás zavede do labyrintu filozofického tázání na téma ČAS. Necháme se vést úvahami řady velikánů, od Aristotela po Prigogina, dokud nedospějeme k nevyhnutelné křižovatce: čas je buď nejdůležitější element vesmíru, nebo vůbec neexistuje.
Kniha dramaticky líčí okolnosti Michaelova poslání v životě lidstva. Líčí Michaelovu moc a Michaelovo poslání v kultuře přítomnosti a michaelské myšlení jako duchovní pochopení člověka a světa. Následkem nepochopení a nepřijetí michaelských impulsů je degenerace a úpadek naší kultury.
Pauliho studie Vliv archetypických představ na tvorbu přírodovědeckých teorií u Keplera se zabývá možnostmi i komplementarity duše a přírody v díle Johannese Keplera a Roberta Fludda.
Sedmý svazek Ročenky pro filosofii a fenomenologický výzkum obsahuje v hlavním bloku šest malých studií k otázce zla.
Sněm filosofů (Turba philosophorum) je jedním z nejslavnějších a nejvlivnějších alchymických traktátů středověku. Ve formě zápisu ze sněmu těch Pythagorových žáků, kteří zbyli (po vyhlazení jeho školy roku 510 př. Kristem), zachycuje obsah Velkého díla alchymie.
V roce 1774 vydal G. E. Lessing první z řady fragmentů z monumentálního díla „Apologie neboli obranný spis pro rozumné ctitele Boha“, na němž přes čtvrt století v tichosti pracoval hamburský učenec H. S. Reimarus a jež poprvé v úplnosti vyšlo až roku 1972.
Monografie se věnuje diskuzi o filozofické a vědecké práci v první polovině 18. století, a to ze specifického pohledu femme de lettres, vzdělané ženy pocházející z aristokratického prostředí. Jakou strategii musela Émilie Du Châtelet zvolit, aby se prosadila ve filozofii a vědě 18. století? Jak probíhala její komunikace s vědeckou komunitou?
Předkládaná publikace nastiňuje dějinný vývoj dvou základních teoreticko-metodologických přístupů v oblasti studia náboženství. První, historická část práce popisuje ustavení naturalistického a protekcionistického paradigmatu u předsókratovských filozofů a v raně křesťanském myšlení a jejich další rozvinutí v dílech předních postav religionistiky 19.
Jaroslav Střítecký je český muzikolog, estetik, sociolog a historik. Jeho texty i pedagogická činnost zasahují řadu tematických oblastí: středoevropskou modernu, ruský formalismus, strukturalismus, francouzský poststrukturalismus, frankfurtskou školu aj. Jádro předkládaného svazku představují studie pojednávající o Wilhelmu Diltheyovi (1833–1911).
Rozdíl mezi starověkou a středověkou filosofií a filosofií po Descartovi bývá obvykle spatřován v tom, že ve starověké a středověké filosofii nenajdeme pojem, který by přesně odpovídal našemu pojmu vědomí. Tento náhled je ovšem správný jen částečně.
Ve čtvrté a páté knize druhého dílu Hledání pravdy Malebranche v návaznosti na předchozí tři knihy pátrá po omylech, tentokrát spojených s lidskými sklony a s vášněmi. Na pozadí tohoto podniku se rovněž rýsují Malebranchovy představy o spojení lidského ducha s Bohem, tělem a s předměty vnějšího světa, k nimž nás vážou právě vášně.
Nicolas Malebranche je nedoceněnou postavou dějin filosofie, ačkoli jeho hlavní dílo Hledání pravdy se ve své době těšilo veliké popularitě. Autor si v něm dal za úkol vypátrat a odhalit všechny zdroje lidských omylů a chyb a poskytnout na ně lék. Jako východisko mu sloužilo myšlení sv. Augustina Aurelia a René Descarta, jehož nedostatky se snažil opravit.
Kniha nabízí přehledný a čtivý vhled do současné debaty ve filozofii společenských věd a v kulturní antropologii. Hlavním hrdinou je pojem kultura: autor ho sleduje od jeho vzniku až po současné trendy užití v kognitivních vědách. Kniha se ovšem neomezuje na jeho intelektuální historii.
Svazek zahrnuje dva Merleau-Pontyho texty ze sklonku r. 1951, jejichž původním účelem bylo představit jej přijímací komisi jako kandidáta na prestižní College de France.
Čtenáři se dostává do ruky šest studií Herberta Marcuse, nyní v českém překladu, z nichž nejstarší Nové prameny k založení historického materialismu pochází z roku 1932, nejmladší Represivní tolerance pak byla napsána v roce 1965, ale zásadně rozšířena v roce 1968.
Záměrem předložené publikace je objasnit Schellingovu koncepci přírody, jak ji vypracoval v rámci svých soukromých přednášek, konaných ve Würzburgu v roce 1804. Svůj výklad přírodních fenoménů vsazuje Schelling do rámce spinozovsky inspirované ontologie absolutní substance.
Základní hodnota knihy prof. Bednáře tkví dle mého názoru v tom, že je pokusem o původní, nikoli jen interpretační, filosofickou monografii, což je v posledních desetiletích v Čechách neběžný jev.
Jak se dnes studuje je asi nejpřístupnější text neapolského filosofa Giambattisty Vica (1668–1744). Vico zde přehledně srovnává moderní přístup ke studiu s antickým vzděláváním na příkladech různých disciplín od přírodovědy přes lékařství až k umění nebo právní vědě.