Cílem knihy je podat podrobný rozbor Platónova pojetí uměřenosti. Byl to právě Platón, kdo se jako první významným způsobem zasadil o vyhraněně filosofické uchopení tohoto pojmu, který se stal později klíčovým pro křesťanské, a tedy evropské pojetí morálky.
Čím je človek a aké sú štruktúry jeho bytia od biologických po duchovné? Ako poznať a pochopiť jeho individualitu a postavenie vo svete? Aký je jeho vzťah k transcendentnému bytiu?
Cílem předkládané publikace je objasnit koncepci lidského jednání u německého mylitele F. W. J. Schellinga (1775–1854), jak ji implikuje jeho volní koncepce absolutna vypracovávaná v letech 1809–1821.
Kniha je soustavným pojednáním o problémech filosofie logiky a přístupech k jejich řešení; je ovšem napsána trochu jinak, než bývají knihy o filosofii logiky po světě obvykle psány.
Jakkoli by nám prospělo, kdybychom své myšlenky sdělili též přístupnější formou, chceme dát přednost formě přísnější a tímto pojednáním pokud možno podat příklad metody, která se od dosavadní odlišuje tím, že je skutečně neoddělitelná od obsahu – říká se na úvod „farářova vyprávění“.
Ciceronův spis O zákonech úzce navazuje na jeho dílo O věcech veřejných. Oba tyto dialogy jsou zároveň míněny jako římská obdoba Platónových dialogů Ústava a Zákony. Ze spisu O zákonech, který Cicero nejspíše nikdy nedokončil, se dochovaly necelé tři knihy a několik zlomků.
Anna Pammrová – žena s duší lesa, nepříliš známá česká filozofka, která se do dějin české literatury zapsala díky svému celoživotnímu přátelství s básníkem Otokarem Březinou. Právě těmito slovy bývá česká myslitelka nejčastěji představována. Pro její vlastní názory už pak ovšem nezbývá příliš místa.
Studie Kdo je člověk?
Francouzský filosof Félix Ravaisson patří k u nás dosud nedoceněným inspiračním zdrojům filosofie 20. století, a to především díky svému spisu O zvyku (De l’habitude, 1838). Ve své systematické úvaze vychází především z Aristotela, ale i z francouzských spiritualistů (Maine de Biran) a přírodovědců přelomu 18. a 19. století.
Kniha Ladislava Hejdánka O umění je složena z deseti textů, v nichž se autor zamýšlí nad uměním a jeho rolí v našem životě. Autor v umění spatřuje inspirační zdroj jak pro naše myšlení, tak pro náš postoj ke skutečnosti. Od umění se dle něj můžeme naučit vidět svět jinak, nově a nepředmětně.
Významný nizozemský historik první poloviny 20. století vydal monografii o Erasmu Rotterdamském roku 1924. Tato práce o životě a díle slavného humanistického myslitele se opírá o část Erasmovy korespondence zpracovanou do roku 1524. Podkladem pro český překlad bylo nizozemské vydání z r. 1988. s přihlédnutím k poslednímu Huizingou revidovanému vydání z r. 1936.
Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie. Autor se pokouší obhájit Hegelovu hlavní interpretační tezi, podle které Aristotelés nejenže není protikladem Platóna jakožto spekulativního myslitele, nýbrž je dokonce mnohem spekulativnější.
V pozůstalosti Klementa Alexandrijského se dochovala sbírka exegetických zlomků známých pod názvem Eclogae propheticae („Vybrané pasáže z prorockých knih“, tj. z Písma). Jedná se snad o náčrty připravovaného díla nebo o výpisky z Klementova spisu Hypotyposes („Náčrty“), který je rovněž dochován jen zlomkovitě.
Interpretace celku Aristotelovy teoretické filosofie, jak ji Pierre Aubenque podává v tomto svazku, stojí na aporetičnosti řečového bytí na jedné a dokonalého bytí na druhé straně.
Jak spolu souvisejí časo-prostorový a řečový charakter naší zkušenosti? Jakou roli hraje rozdílný „smysl“ času a prostoru při rozumění významu?
V úvodu tohoto dialogu se setkáváme s Hippokratem, který žádá Sókrata, aby se za něj přimluvil u Prótágora. Hippokratés se chce u tohoto slavného sofisty učit. Hippokratés totiž ví, že sofista umí udělat člověka dovedným řečníkem.
První Husserlův spis k transcendentální fenomenologii provázený dvěma interpretacemi Jana Patočky. Lidské poznání se prostřednictvím subjektivních pochybností nepopírá, ale ani se nestává pochybným. Poznáním se však stávají pouze nepochybné možnosti poznání a absolutně "výstižné" poznatky.
Spis patří k základním dílům moderního politického myšlení. Hobbes v něm analyzuje lidskou přirozenost, aby ukázal, na jakých základech spočívá politická moc. Dílo vrcholí polemikou s kardinálem Bellarminem o vztahu světské a duchovní moci.
Z čeho žije moderní sekulární stát a kde je možno hledat zdroj jeho legitimity? Nakolik lze říci, že náboženství patří ke kulturnímu podloží, z nějž tento stát, navzdory svému sekulárnímu charakteru, vyrůstá? Co vede jednotlivce k podřízení se státní moci?