Významný nizozemský historik první poloviny 20. století vydal monografii o Erasmu Rotterdamském roku 1924. Tato práce o životě a díle slavného humanistického myslitele se opírá o část Erasmovy korespondence zpracovanou do roku 1524. Podkladem pro český překlad bylo nizozemské vydání z r. 1988. s přihlédnutím k poslednímu Huizingou revidovanému vydání z r. 1936.
Předložená studie zkoumá Hegelovy výklady Aristotelovy psychologie a metafyziky ducha (nús), jež jsou rozvinuty v jeho přednáškách o dějinách filosofie. Autor se pokouší obhájit Hegelovu hlavní interpretační tezi, podle které Aristotelés nejenže není protikladem Platóna jakožto spekulativního myslitele, nýbrž je dokonce mnohem spekulativnější.
V pozůstalosti Klementa Alexandrijského se dochovala sbírka exegetických zlomků známých pod názvem Eclogae propheticae („Vybrané pasáže z prorockých knih“, tj. z Písma). Jedná se snad o náčrty připravovaného díla nebo o výpisky z Klementova spisu Hypotyposes („Náčrty“), který je rovněž dochován jen zlomkovitě.
Interpretace celku Aristotelovy teoretické filosofie, jak ji Pierre Aubenque podává v tomto svazku, stojí na aporetičnosti řečového bytí na jedné a dokonalého bytí na druhé straně.
Jak spolu souvisejí časo-prostorový a řečový charakter naší zkušenosti? Jakou roli hraje rozdílný „smysl“ času a prostoru při rozumění významu?
V úvodu tohoto dialogu se setkáváme s Hippokratem, který žádá Sókrata, aby se za něj přimluvil u Prótágora. Hippokratés se chce u tohoto slavného sofisty učit. Hippokratés totiž ví, že sofista umí udělat člověka dovedným řečníkem.
První Husserlův spis k transcendentální fenomenologii provázený dvěma interpretacemi Jana Patočky. Lidské poznání se prostřednictvím subjektivních pochybností nepopírá, ale ani se nestává pochybným. Poznáním se však stávají pouze nepochybné možnosti poznání a absolutně "výstižné" poznatky.
Spis patří k základním dílům moderního politického myšlení. Hobbes v něm analyzuje lidskou přirozenost, aby ukázal, na jakých základech spočívá politická moc. Dílo vrcholí polemikou s kardinálem Bellarminem o vztahu světské a duchovní moci.
Z čeho žije moderní sekulární stát a kde je možno hledat zdroj jeho legitimity? Nakolik lze říci, že náboženství patří ke kulturnímu podloží, z nějž tento stát, navzdory svému sekulárnímu charakteru, vyrůstá? Co vede jednotlivce k podřízení se státní moci?
Od smrti Carla Schmitta v roce 1985 se rozeběhla vlna zájmu o jeho dílo: jeho texty vycházejí v nových edicích i překladech, vrší se komentáře a interpretace. Schmitt je – řečeno slovy, která ještě nedávno působila jako provokace – nejmladším klasikem politického myšlení.
Sv. 6: Šestý svazek řady Starověké písemnictví Levanty představuje čtenáři historický vývoj Levanty, a to prostřednictvím syntézy písemných pramenů a hmotné kultury. Ve své úvodní části předkládá kulturně-historický vhled do prostoru starověké Levanty, a to nejen prostřednictvím písemných pramenů, ale i skrze archeologickou výpověď.
Metafyzika A je úvodní knihou souboru Aristotelových spisů věnovaných otázkám první filosofie. Aristotelés zde definuje filosofii jako vědu o prvních počátcích a příčinách. Na pozadí své vlastní nauky o příčinách podává přehled názorů svých předchůdců od Thaléta přes pythagorejce až po Platóna a podrobuje je kritice. Nový český překlad F. Karfíka.
Kniha Dialog, etika a politika vznikala v průběhu patnácti let. Je rozdělena do tří tematických okruhů (dialog, etika a politika) a její jádro tvoří studie k tzv. raným a středním Platónovým dialogům. Autor navazující na práce Th. Eberta na základě dialogického čtení hledá souvislost mezi péčí o duši, jednotou ctností, dialektikou a ideou dobra.
První svazek nesoucí podnázev od Kanta k Schopenhauerovi, představuje Kantovo přelomové dílo ve všech jeho aspektech. Další část knihy je věnována bohatému působení Kantovy filosofie.
Kniha se věnuje analýze autoreferenčních paradoxů v italské scholastické tradici patnáctého století. Jejím cílem je výzkum původních textů, jejich rekonstrukce prostředky moderní sémantiky a historická analýza jejich zdrojů.
Krátký spis z r. 1938 představuje jedno z nejdůležitějších Voegelinových děl. Ukazuje strukturální podobu ideologických masových hnutí (fašismu, nacismu, komunismu) s politickými náboženstvími, interpretuje je jako jejich sekularizovanou podobu a zařazuje do jejich historického vývoje.
Věda se dnes stala nedílnou součástí našeho světa i našich životů. Tato mimořádná role vědy však nebyla dosud uspokojivě reflektována; pokud filosofie vědu vůbec brala v potaz, buď ji kritizovala (např. fenomenologie), anebo se její pomocí jen snažila řešit tradiční epistemologické či ontologické problémy (např. naturalismus).
Kniha ukazuje fascinaci „platonskými knihami“, na jejichž četbu Augustin vzpomíná ve svých Vyznáních, i jeho postupný odklon od novoplatonských myšlenek pod vlivem křesťanství.
Jádro Lovaňských přednášek tvoří výklad tří významných příspěvků k rozvoji moderního vědeckého myšlení, na jejichž vzniku se podílelo prostředí českých zemí. Jde o Keplerovu astronomickou fyziku, Komenského projekt univerzální výchovy a Bolzanovo vědosloví. Spojnicí mezi těmito koncepcemi je ideál sjednoceného vědění.